Prázdniny a otravný bratr díl 4. - Konec společné cesty
Konec společné cesty
Po tom co jsme se najedli a opět vyrazili na cestu, tak všechno vypadalo dobře. Silnice byly volné a cesta ubíhala docela rychle a tak jsme měli oba radost, že tam přeci jen dorazíme možná i dřív než jsme původně mysleli.
Naše radost bohužel netrvala příliš dlouho. Když už jsme byli asi tak ve třičtvrtě cesty tak provoz začal tak houstnout, že se místy tvořily dokonce i kolony. Což by mi normálně bylo jedno. Spíš bych se radoval z toho, že budu o něcdo déle v autě s Michalem. Tentokrát jsem z toho radost neměl ani trochu. Začínalo mi být vážně hodně blbě a jediné co jsem si přál bylo abychom už konečně byli na místě a já bych se mohl někde v klidu stočit do klubíčka a prostě to zaspat. To se v autě ale nedalo jelikož silnice byla samá díra a pokaždé když jsme do nějaké vjeli tak se mi žaludek zhoupl takovým způsobem, že sem už několikrát myslel, že vážně už ale vrhnu. Naštěstí se mi teda pokaždé podařilo udržet žaludek na uzdě ale měl jsem co dělat. Jednoduše jsem ho vždy uklidnil trochou koly ale problém byl v tom, že ta mi pomalu a nezadržitelně docházela a díky hustému provozu jsme měli před sebou ještě hodně dlouhou cestu. Moc dobře vím, že kdybych svému žaludku ulevil pomocí vyklopení jeho veškerého obsahu, tak by mi bylo dobře. To samozřejmě ale neudělám. Akorát bych tím přiznal, že měl pravdu a ten tuňákový sendvič byl vážně zkaženej.
Sem prostě idiot. Kdybych nebyl blbej a poslechl ho a vzal si něco jiného, tak by mi nebylo blbě a alespoň bych si mohl užívat společné cesty. Jenže to bych samozřejmě ranil svou pýchu a tak jsem si stál, jak malej harant, za blbým, hnusným, zkaženým, tuňákovým sendvičem. Jak jsem je měl do teď rád, tak teď je teda ale vážně nesnášim a už nikdy v životě nepozřu ani jeden podělanej tuňákovej sendvič.
Bylo mi jasný, že kdyby se na mě podíval, tak mu hned dojde, že je mi blbě a to jsem nemohl za žádnou cenu dovolit. A tak jsem jednoduše bez sebemenšího pohnuti seděl strnule zaraženej do sedačky s hlavou otočenou k okýnku a snažil jsem se vypadat neviditelně. Co jsem ale nevěděl, že jsem tím tak akorát mnohem víc vzbuzoval jeho pozornot a on mě pořád pozoroval a co chvíli se na mě podíval. Jeho výraz byl čím dál víc zamračený ale mlčel, nic neříkal a jednoduše jel dál. V jednu chvíli když se zrovna plně nevěnoval řízení a pozorně zkoumal můj zátylek, řekl bych, že i ten byl zelenej z toho jak mi bylo blbě, tak si na poslední chvíli všiml, že těsně před náma je na silnici výkop a jen tak tak se mu s pár peprnýma nadávkama vyhl. Jenže tento velice nečekaný a prudký pohyb byl pro můj žaludek naprosto zničující a už jsem se pomalu začínal dávit a snažil jsem se to nějak rozdýchat a zapít to poslední troškou koly no malinko to pomohla ale přiznejme si to, jestli se budu ještě nějakou dobu snažit udržet svůj „úžasný“ tuňákový sendvič uvnitř žaludku, tak to asi nedopadne dobře. Vytáhl jsem si nohy k sobě a objal je pažemi a hlavu jsem si položil na kolena a slehkým, téměř nepatrným kolíbáním jsem se modlil aby ten nutkavý pocit zvrátit snad veškeré své vnitřnosti přestal. No bohužel tam nahoře momentálně asi nebyl nikdo zrovna na příjmu a mé prosbě bohužel nebylo dopřáno a mě bylo snad každou vteřinu hůř ale i tak jsem byl rozhodnutej to nepřiznat a cestu přečkat až do konce. Vidina koupelny do které se zavřu jakmile dorazíme a hlavně záchodové mísy, mě držela při životě. No ale pravděpodobně jsem nebyl tak nenápadnej jak jsem si přál protože Michala už evidentně přestalo bavit se dívat na to jak se tam krčím a taky už asi nechtěl předstírat, že neslyší mé občasné a tiché dávení.
„Sakra, tak už konečně řekni, že ti je blbě!“
„Neni.“
„Ne??? A zelená barva obličeje je tvá přirozená barva. Je ti blbě to na tobě vidím a hlavně taky slyšim. Sakra jestli se ti chce zvracet, tak to řekni a já ti někde zastavim a bude hotovo.“
Nejdřív jsem chtěl odseknout, že jsem v pohodě ať se nestará a prostě jede jenže poslední díra do které jsme vjely mi udělala čáru přez rozpočet a já se zmohl jen na to se jednou rukou chytit za pusu a druhou divoce gestikulovat s vyděšeným pohledem říkající budu zvracet a doslova křičel ZASTAV!
Naštěstí jsme zrovna projížděli nějakým malým lesíkem a po pravé straně byla odbočka na úzkou lesní cestu, do které Michal okamžitě odbočil aniž by vyhodil blinkr a ani si v zatáčce nepřibrzdil. Ještě ani úplně nezastavil ale já už otevíral dvěře a vyletěl jsem z auta takovou rychlostí, že Michal nestihl pomalu ani zanamenat, že tam nejsem dokud opravdu úplně nezastavil ale to už mohl jen vidět moji shrbenou postavu schovanou za nejbližším keřem a slyšet dávive zvuky, které člověk když zvrací prostě vydává.
V tu chvíli jsem měl v hlavě úplně vymeteno a soustředil jsem se jen na to abych ze sebe dostal úplně všechno. Bylo mi tak zle, že by mi bylo naprosto jedno kdyby se vedle mě postavil Michal a smál se mi a říkal mi do očí, že mě nenávidí. No to naštěstí neudělal ale asi bych to v tu chvíli stejně nevnímal. Když jsem konečně ze sebe dostal opravdu všechno tak se párkrát pokusil můj žaludek v tiché křeči dát jasně najevo, že se mu to vůbec nelíbilo. No to mě ovšem taky ne. Vytáhl jsem z kapsi papírové kapeníky a provedl jsem alespoň nějakou očistu. Vůbec jsem se nechtěl vracet k autu. Věděl jsem přesně co se stane. Určitě hned jak vylezu tak uslyším výčitky spolu se slovy „já jsem ti to říkal“. No nic jde se hněvu vstříc.
Když jsem vylez zpoza křoví s provinilým pohledem upřeným na Michala a čekal kdy to začně, tak kupodivu nic nezačalo. Michal tam prostě jen stál opřený o auto kouřil a čekal. Nic neříkal. Nic prostě se jen díval. Z ničeho nic se pro něco ohl do auta a hodil to po měl. Byla to láhev čistý neperlivý vody a hned za ní letěl ručník. Chytil jsem to a díval jsem se na něj a jednoduše nechápal. No on se každopádně vysvětlovat nechystal a zapaloval si další cigaretu a já tam stál a čuměl. Co bych taky měl dělat když jsem ho nechápal.
„Předpokládám, že kartáček na zuby a pastu máš už svoji.“
Tak teď už jsem chápal proč ta voda a ručník ale naopak jsem nechápal jeho. Nesnáší mě a místo výčitek mi naopak ještě pomáhá.
„No co tam stojíš. Nečekáš snad, že ti dám i kartáček. Na to teda zapomeň a pohni. Nechci tu být dýl než je nutný.“
„Díky“
„Co jsi tak překvapenej? Cos čekal, že na tebe teď začnu řvát? To nemám zapotřebí. Řekl bych, že je ti dost blbě i bez mé pomoci. Tak už ale dělej. Opravdu rád se kochám krajinou ale teď na to náladu opradu nemám!“
Jenom jsem přikývl a šel jsem si do tašky pro kartáček. Po chvíli už mě začínala brát panika, že jsem tak blbej a že jsem si snad opravdu ten kartáček nevzal a Michal přihlížel mému počínaní s čím dál víc otráveným výrazem v obličeji. Ani si nepřeju vědět co si teď o mě myslí. Po delší chvíli urputného hledání jsem z tašky vytáhl s vítězoslavným výrazem kartáček i pastu. Jásání jsem si radši nechal na jindy a rychle jsem si odběhl vyčistit zuby.
...//...
O několik hodin později na chatě
Tak teď už vážně začínám mít strach. Je už půl dvanáctý a oni nikde. Nejdřív jsem si jednoduše říkal, že maj prostě zpoždění protože je špatnej provoz ale i kdyby, tak teď už musí být silnice prázdný a oni pořád nikde. Mám strach a to velkej. Mám nehoráznej strach z toho, že se něco stalo mýmu malýmu bráškovi. Jasně vím, že není malej ale v takových chvílích je to prostě můj malej bráška. Ne o moc menší strach mám i o Michala ale přece jen mám plnou hlavu hlavně bráchy. Přece jen rodina je rodina. Nejdřív mi ani jeden nezvedal telefon ale teď už ani nevyzvání. Oba ho mají vypnutej a to mě děsí ještě víc. Nevim kde jsou, ani co se stalo. Mám takovej strach jako nikdy v životě. Ostatní se mě nejdřív snažili uklidnit řečma, že je všechno v poho, že prostě ten telefon jednoduše neslyšeli nebo, že třeba zrovna někde zastavili na jídlo a nechaly telefony v autě. Pak mě uklidňovaly slovy, že se asi telefony vybily ať z toho nedělám vědu ale bylo na nich vidět, že jsou taky dost nervózní a jenom se těmi slovy snaží uklidnit mě a zároveň i sebe. Teď už radši ani nic neříkaj jelikož už sem na ně začínal bejt hnusnej a pokaždý když se někdo z nich vytasil s nějakou svou strašně chytrou hypotézou proč tady ještě nejsou, tak jsem je jednoduše poslal do prdele a řekl jim ať buď zjistěj pravdu nebo ať radši držej hubu. Nezlobili se na mě za to. Chápali mě. Přece jen mi máma nechala nastarost bráchu a já hned první den nevím kde je ani co se stalo. A to i s mím nejlepším kámošem, kterýho mám rád skoro jako bráchu.
Když už jsem si myslel, že už vážně propadnu hysterii a byl jsem rozhodnutej jednoduše sednout do auta a jet je hledat, se konečně na cestě k chatě objevily světla auta a všichni jsme zpozornily a jak jsme seděli poskládaný různě po schodech k chatě a všude možně na zemi jsme se všichni zvedli jako jeden a seběhli se na jedno místo k vjezdu na dvorek před chatu a netrpělivě jsme čekali a vyhlíželi jestli jsou to oni. Byla tma jako v pytli a nikde nesvítily žádné lampy. Ani nemohly. Jednoduše proto, že tu prostě žádné ani nebyly. Když už bylo auto dostatečně blízko, tak jsme si všchni s úlevou oddychli protože jsme poznali Michalovýho šedostříbrnýhho Golfa.
Sotva Michal zastavil a otevřel dveře chtěl jsem se hned začít vyptávat co se stalo a kde se tak zdržely ale když jsem viděl jak vypadá a jeho neskutečně nasranej výraz, tak jsem radši mlčel. Stejně tak i ostatní. Michal vystoupil z auta vytáhl si z kufru svoji tašku a kulhavým krokem a celý špinavý od bahna se s nadávkama a poznámkama typu, že tohle budou dokonale zasraný dva měsíce jeho života, dobelhal do chaty a pořádně za sebou třísknul dveřma. Všichni jsme na něj beze slova zírali a když se otevřely druhé dveře od auta a znich vylezl snad ještě víc špinavej můj brácha se zničeným výrazem, tak jsme opět jednotně otočili hlavu na něj a věnovali svou pozornost jemu a samozřejmě jsme všihni chtěli vědět co se to sakra stalo. Co si má asi tak člověk myslet když z čistýho auta vylezou oba dva úplně od bahna jeden kulhá a je tak naštvanej, že by proti němu něměl šanci ani zápasník Sumo a druhej naprosto zničenej s provinilým výrazem a od krve. POČKAT OD KRVE?!?!!!! To už jsem se probral z překvapení a běžel k němu.
„Ježiši Radku co se ti stalo?!“
V hlasu mi jednoznačně byla znát panika ale odpověď která přišla mě vážně neuspokojila.
„Nic. Kde budu spát?“
„NIC?! Ty si ze mě teď ale děláš srandu ne?! Jak můžeš říct nic. Máš roseklou hlavu a ruku máš sedřenou od zápěstí až k loktu a jsi celej od krve a ty mi řekneš nic?! Počkej, je to všecno není ti ještě něco?“
To už jsme měl v hlase opravdu znát paniku a hned jsem ho začal prohlížet ale moc jsem toho prohlídnout nestačil. Jednoduše mě ze sebe setřásl a odstrčil mě.
„To nic není. Je to jenom odřený a ta hlava je taky v pohodě. Jenom jsem trochu spadnul.“
„No tak to je super. Ty jsi trochu spadnul a proto jste oba celý od bahna, Michal kulhá a ty si celej od krve. Radku neštvi mě a okamžitě mi řekni co se opravdu stalo!“
„Tome, prosím tě teď ne. Já ti to všechno řeknu. Vážně úplně všechno. Ale až zítra. Prosím. Já se chci jen umejt a jít si lehnout není mi dobře.“
„Není ti dobře? Točí se tí hlava? Chce se ti zvracet?“
„Ne zvracet už nemám co. Už jsem všchno vyklopil a ne netočí se mi hlava a ano jinak až na to, že se mi chce spát a jsem unavenej a trochu mě bolí ruka, tak je mi celkem dobře. Děkuji za optání. Už můžu jít?“
„Ne ani náhodou. Okamžitě si sedni do auta jedem do města na pohotovost! Můžeš mít otřes mozku. Jestli máš rozseklou hlavu a zvracel si tak to bude určitě otřes mozku! Jedem!“
„Tome neblázni. Nemám žádnej otřes mozku. Neboj jsem vážně v pohodě a zvracel jsem ještě předtim než jsem spadl protože jsem snědl zkaženej sendvič. Tome neboj, neplaš brácho jsem v pořádku. Opravdu se nemusíš bát. Nic mi není.“
Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. Opravdu měl o mě strach to bylo vidět už jen z jeho pohledu. Chvíli jsem se s ním ještě dohadoval, než mi uvěřil, že mi opravdu nic není a nechal mě až když jsem mu asi po stý odpřísláhl, že mu zejtra všechno řeknu a že mu řeknu pravdu.
Když jsme vešli do chaty a ostatní kluci těsně za náma v závěsu, teprve teď mi došlo, že ani jeden nic za celou dobu neřekl, jen nás pozorovali a radši se mezi nás nepletli, vycházel Michal zrovna z koupelny v čistým oblečení a ručníkem na hlavě. Jen co mě viděl začal si pro sebe potichu, tak aby tomu nikdo nerozuměl, brblat pod nos, že sem malej blbeček a že takovej strach o nikoho snad ještě nikdy v životě neměl. A že ho dokonce tohodle blbýho „výletu“ nechce vidět a odešel do svého pokoje do podkroví. Vždy když sem jezdili, a to bylo vždy jen zřídka jednou za čas, tak tenhle pokoj byl jenom jeho i když tam byla ještě jedna volná postel. Jejich uspořádání v téhle chatě bylo dané a neměné. Tomáš měl jednu ložnici, kterou měl dohromady s Lenkou, což byla jeho přítelkyně, které sem měla dorazit zítra. Je tedy všem jasné, že nechtěli mít u sebe někoho ještě nasáčkovanýho. Michal měl podkrovní ložnici, což byla druhá a poslední ložnice na chatě. Ostatní kluci vždy zabrali obývak. Když tam byly poprvý, tak jim říkal, že někdo může jít ještě k němu nahoru jelikož tam je ještě volno s díky všichni odmítli. Bylo to vlastně chvíli po tom co se tak nějak všichni dozvěděli, že je na kluky. Nebyl z toho zrovna nadšený. Jednoduše si myslel, že tam nikdo nechce právě proto. Chvíli si myslel, že se ho štítěj nebo se naopak bojej nebo prostě cokoli co je s tím spojeno. Jenže když se jim pak celej tejden vyhejbal, tak za nim ostatní pořád chodili co s ním je, proč s nima nikam nejde a proč se s nima nebaví, tak jim jednoduše řekl co si myslí. Všichni se jako na povel začali smát a jednoduše mu vysvětlili proč tam nikdo nejde. A to proto, že dvojčata jsou nerozluční a ani jeden bez druhého se nikam nehne takže jasná věc proč tam ani jeden nešel. Viky se zase jednoduše nehne od nich jelikož oni byli prní co ho vzali do party a tak je se z nich stala taková nerozlučná trojka. Tím tedy dal zase najevo on proč tam nemůže protože je vlastně takové jejich nově nalezené a ani trochu podobné trojče. A Deny mu jednoduše vysvětlil, že jelikož si vzal Vikyho pod svá ochranná křídkla, tak ho pak nenechá o samotě s těma dvouma šílencema a jednoduše kategoricky odmítl možnost, že by na něj alespoň chvíli nemohl dávat pozor a tak se jednoduše nasáčkoval k nim. To Michala natolik uklidnilo a naprosto rosekalo, že sotva mu dořekli všichni jejich velice pádné důvody, jednoduše se zlomil smíchy a už se to nikdy neřešilo a jejich uspořádání tak prostě zůstalo napořád.
Jenže teď když tam tak stál Tomáš se svým bráchou, který se konečně odhodlal vstoupit do koupelny, která byla celá ještě provoněná Michalovým mýdlem a prostě Michalem samotným, vyvstala teď otázka, kam nebo spíš ke komu ho nacpou. Když se za Radkem zavřely konečně dveře koupelny a Michal, který se mezitím vrátil z pokoje zaplul do kuchyně, tak propukla živá debata nazvaná Kam nacpem Radka.
Tomáš
„No kluci, tak kam ho dáme?“
Deny
„Kam asi? K tobě. Je to tvůj brácha a máš ho hlídat. Je jasný, že bude u tebe.“
Tomáš
„No to nemyslíte vážně. Je to sice můj brácha a jo mám ho rád a vážně jsem měl o něj strach ale je v pohodě a mě přijede Lenka. A jako pánové říkejte si co chcete ale já nehodlám ze svýho bráchy dělat někoho do trojky.“
Kamil a Honza
„Tak budeš mít tentokrát půst.“
Viky
„No co, tak si jednou nebudeš každej večer užívat ale budeš se starat o bráchu.“
Tomáš
„To ani náhodou. To prostě nejde. S Lenkou jsme se dost dlouho neviděli a poslední dobou na sebe nemáme moc času a teď mi chcete překazit moje těžce vydobité společné prázdniny? Mě chcete zabít? Co jsem vám udělal?“
Deny
„Hele to je fakt a bylo by to blbý i pro něj. Vždyť by byl za kazišuka. Ale k nám taky nemůže už takhle jsme tam jen tak tak naskládaný abychom se nepokopali. S nim bychom se v noci už vážně skopali do kuliček.“
Nastala chvíle ticha a v tu chvíli vyšel z kuchyně Michal a ve stejné chvíli se otevřely dveře koupelny a v nich Radek. Pohledy všech přítomných se nejdřív zaměřily na Radka, jenom v ručníku a z vlasů mu ještě odkápavala voda, a hned na to se přesunuly na Michala. A jednoznačně všechny napadlo to samé a taky se všem na tváři objevil úsměv.
Deny
„Tak je to jasný. Myslím, že tímto je vše rozhodnuto a problém je vyřešen. A jeho spokojený úsměv se ještě rozšířil.“
Vedle něj se ozvalo jednohlasné spokojené JO.
Jenom Michal s Radkem absolutně nic nechápali a jen na ně zírali.
Michal
„Co je jako rozhodnuto?“
Tomáš
„No víš, tak nějak jsme si říkali, že jsme do teď vlastně ani nepřemýšleli kde bude Radek spát. A tak nějak se to už vyřešilo.“
A všechny pohledy se opět zaměřily na jeho maličkost a chudák Michal si je jednoho po druhém nechápavě prohlížel, když mu to konečně došlo. Kam že to chtěj Radka ubytovat.
Michal
„Tome, tak na to se hodně rychle vyser. Ani náhodou. Na to zapomeň. Nekoukejte tak na mě. Ne! Je mi to jasný kde si myslíte, že bude spát ale já to naprosto odmítám. Prostě ne! V žádné případě a ani ty vaše blbý pohledy můj názor a rozhodnutí nezmění. Ne. NE! PROSTĚ NE!!!!!!“
Deny
„Michale, prosim tě ber to rozumně. Tomášovi zejtra přijede Léňa. Je teda jasný, že tam to asi nepůjde. No a mi se tady už tak nemůžem pomalu ani hnout z toho teda vyplývá, že jedíná možnost je podkroví navíc je tam volná postel a ty sám si říkal, že si tam připadáš jak vyděděnec. Tekže tím jsme zabili dvě mouchy jednou ranou.“
Michal
„Ale já to prostě ne.........“
Tomáš
„Michale přemejšlej. Jinak to opravdu nejde. Ať už se stalo cokoli, což bys mi klidně mohl prozradit abych byl o něco moudřejší, je to jediný místo kde může Radek spát. Což mi ovšem připomíná proč tady stojíš jak jantar pořád v ručníku. Se neumíš oblíknout či co?!“
Radek
„No já bych rád ale tak nějak moje věci zůstaly v autě.“
Michal
„Ježiš. A to s ním mám jako vydržet dva měsíce v jednom pokoji? Vždyť je tak blbej, že si vleze do sprchy a ani si nepřinese tašku z auta. A to co se stalo ať řekne tvůj "zlatej" bratříček!“
Dál už to ale neřešil, protože by stejně neměl ani nejmenší šanci to vyhrát. Všichni už prostě rozhodli, že tenhle rok poprvé nebude na pokoji sám. Michal ne zrovna potěšen vývojem událostí se bez sebemenšího nadšení přesunul do podkroví a když usínal tak jen zaslechl, že někdo leze po žebříku nahoru a jemu bylo jasný kdo to je ale neměl na něj teď ani tu nejmenší náladu a tak jednoduše přestíral, že spí i když se mu teď už ani v nejmenším nechtělo spát a usnul až někdy k ránu.
Celou noc přemýšlel nad tím, že tohle se mu opravdu vůbec nelíbí. Všechno by jednoduše bylo fajn kdyby se to tak blbě nepodělalo, nebo kdyby alespoň nevyrostl do toho co je z něj teď. Kdyby jednoduše zůstal pořád malej, poďobanj, a otravnej, Tomášův brácha. Vůbec se mu nelíbilo jak Radek teď vypadal, vlastně líbilo až moc, ale to si odmítal přiznat. Byl v jeho přítomnosti stále čím dál víc nervoznější a oni mu ho ještě nacpou do pokoje. No tak tohle budou opravdu velice zajímavý dva měsíce. Jestli tohle přežiju, tak bych měl dostat Nobelovku. A s tímto zakončením svých myšlenek konečně usnul.
Komentáře
Přehled komentářů
Bude dnes dílek FP?
Re: dílek
(xXxIchigoxXx, 20. 3. 2011 23:15)Bude v průběhu týdně. Nejdříve jsem chtěla objasnit co se stalo klukům na jejich společné cestě. Ale na FP jsem taky nezapoměla a určitě přidám co nejdříve. :-)
--------------
(Reizo, 16. 3. 2011 21:43)
ten konec...to...to je týrání...já to chci vědět...NE...já to MUSÍÍÍM vědět...já chtěla jít spinkat,abys věděla,ale jak mám teď sakra usnout?!
No...nic...nebudu se zbytečně stresovat...tak alespoň doufám,že pokračování bude brzy...velmi se těším...
Jsem tak strašně ráda,že zase píšeš...protože ty píšeš DOKONALE a já mám tvoje stránky mezi top10...když mám čas,tak několikrát denně kontroluju,jestli jsem něco nezměškala...xD
už to mám prostě jako posedlost...xD
parádní závislost na tvých povídkách...když dlouho nedostanu dávku mám absťák,víš?
Takžeee...děkuju,že píšeš...a uvědomuju si,že to stejně nedokážu dostatečně ocenit,ale snažit se můžu,ne? xD
Re: --------------
(xXxIchigoxXx, 17. 3. 2011 9:58)Já myslím, že mé snažení o tvorbu dokážeš víc než dostatečně ocenit. Když mě pochválíš tím, že píšu DOKONALE a máš mé stránky mezi TOP, tak je to úžasné a opravdu víc než dostatečné ocenění a za to ti opravdu MOOOC DĚKUJI. Takovýto komentář autora vždy neskonale potěší a jsem ti za to vděčná. No původně jsem měla o víkendu přidat FP ale tak asi se přece jen pustím do této povídky. Přece jen nechat to takto neobjasněné je pro vás krutost. Takže v o víkendu čekej pokráčko. :-)
Re: Re: --------------
(Reizo, 17. 3. 2011 15:59)
oh..děkuju,děkuju opravdu moc...i když já bych měla radost ze všeho co bys přidala...xD
ale za objasnění budu velmi vděčná...protože jak jsem si zatím představila Radka...tak musel vyvést něco praštěného...xD a já bych ráda věděla,co...xD
a jsem ráda,že tě můj komentář potěšil...budu se snažit dál...xD
Re: Re: Re: --------------
(xXxIchigoxXx, 17. 3. 2011 22:57)Není za co děkovat. Já ráda udělám radost. Každý komentář potěší a povzbudí k další k tvorbě a když se jedná o tak extrémě pochvalný komentář, tak snad není ani možné toho dotyčného nepotěšit. :-) Takže tě prostě MUSÍM potěšit a přidat další pokráčko a doufám, že v něm vše dostatečně objasním. On vlastně ani nic neprovedl jenom měl smůlu a nedával pozor, no a průšvih byl na světě. Ale o tom více až v pokračování. Ať všechno nevykecám. :-)
:-)
(nagi, 15. 3. 2011 22:16)hej, jako toto...to se dela, ja chci pokracovani, co se na te jejich ceste stalo, ze byli od blata....ja to chci vedet, chci a chci a chci...jinak to bylo super a tesim se na pokracko
Re: :-)
(xXxIchigoxXx, 15. 3. 2011 22:30)Tak to vypadá, že svůj účel můj záměr splnil naprosto dokonale. :-) jsem ráda, že se líbilo. A je to vlastně i první bod pro pokračování této povídky. :-)
dílek
(tamias, 20. 3. 2011 20:00)