Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velikonoce part 2 - Žárlivost

13. 4. 2010

 

Velikonoce part 2

Žárlivost


Velikonoce už jsou pryč a já Honza jsme stále splu od našeho prvního polibku uběhlo už 10 a pokračování nebo alespoň opakování se zatím nekonalo. I když jsme zatím stále spolu, chodíme společně do školy i domů. Máme spolu i všechny sporty. Naše chození vypadá tak, že spolu trávíme veškerý školní i volný čas. Když nejsme ve škole nebo na nějakém sportu tak jsme buďto u nás nebo u Honzy a vetšinou sedíme v objetí a na něco koukáme nebo hrajeme hry. Je to fajn a vážně je mi s ním moc příjemně ale začínají mi chybět jeho polibky a doteky. Líbím se mu vůbec? Určitě ano jinak by mě přece před tím nelíbal. Proč už mě ale nelíbá. Je pravda, že jsme stále spolu ale něco tomu chybí a já začínám chtít víc!


A jedenáctý den začaly mé pochybnosti nabírat na vážnosti. Jako vždy jsem ráno před školou šel k němu domů abych ho vyzvedl. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem ve dveřích místo jeho usmívající se tváře viděl jeho tátu, který mi jen oznámil, že Honza vyrazil do školi už před hodinou. Proč? Proč še beze mne a proč mi to alespoň neřekl. Když jsem tedy konečně dorazil do třídy seděl už na svém místě a jakmile jsme dorazil do třídy přivítal mě s naprosto odzbrojujícím úsměvem, že jsem to prostě hodil za hlavu jen jsem se zeptal co, že vyrazil do školi tak brzo, že mi to ani neřekl. S omluvným výrazem se na mě podíval a omluvil se mi.


„Promiň ale včera večer jsem si vzpomněl, že si musím ještě něco zařídit a abych to stihnul musel sem vyrazit dřív. Chtěl jsem ti zavolat a říct ti to ale bylo už dost pozdě a já jsem tě nechtěl budit. Vím přece jak jsi nevrlý když tě někdo budí.“


No musím uznat, že má pravdu když mě někdo vzbudí tak jsem schopný s tím člověkem týden nemluvit jednou mě takhle vzbudila máma a já jsem na ní opravdu týden nepromluvil i když se mi omlouvala, že mi to zapomněla říct, že musím vstávat dřív. Nic nepomáhalo. Od té doby už mi nikdy nikdo nezapoměl dát vědět předem o tom, že bych měl vstávat dřív. Sice mě to trochu mrzí ale musím mu dát za pravdu.


„No jo no. To máš pravdu asi bych s tebou nemluvil, kdybys mě vzbudil.“


„Tak vidíš. A to bych si nikdy neodpustil. Co bych asi tak bez tebe dělal, kdyby si na mě minimálně týden nemluvil.


„Dobře dobře. Vzdávám se máš naprostou pravdu.“


Ještě jsem se ho chtěl zeptat co si potřeboval zařídit tak důležitého, že šel do školy o hodinu dřív. Bohužel jsem to ale nestihl, jelikož zazvonilo na hodinu a Honza mi věnoval jednu velice rychlý ale moc hezký polibek, že jsem v tu chvíli zapomněl na vše na co jsem se chtěl zeptat. Potom už vše po celý den bylo jako dřív. Když jsem čekal na Honzu než se přezuje abychom vyrazili domu tak přišlo další překvapení toho dne.


„Martine promiň ale já ještě nejdu domů musím ještě něco dodělat.“


„No dobře, tak já na tebe počkám a co m........“


Ani jsem nestihl doříct větu protože se ke mně honza bleskurychle naklonil a umlčel mě dnes už druhým polibkem ale tenhle už nebyl tak rychlí ten byl dlouhy a nežny několik minu t jsme jen tak stáli a jeden druhého jsme ochutnávali jsvými jazyky když stejně náhle jak mě políbil tak rychle to skončil. Vystrčil mě ze dveří a poslal mě domů se slovy, že ke mě pak hned přijde.

Místo toho abych byl šťasný, že to někam pokračuje, že mě líbá i ve škole mi spíš připadalo, že se mě tím polibkem jen snaží umlčet abych se prostě neptal. Ale já se ptát budu. Jakmile ke mně přijde tak se ho zeptám co se to děje a co měl tak důležitého a proč jsem teda na něj nemohlo počkat než to zařídí. Co když si našel někoho jiného a jen neví jak to se mnou ukončit a tak se jednoduše snaží umlčet mé otázky svými polibky.



----//----



Uf tak tohle bylo vážně o fous. Promiň Martine ale jinak to nejde ale tohle musím nějak vyřešit a tvé otázky by mi to teď jenom ztěžovaly a to si nemůžu dovolit. Ne pokud chci aby to vše dopadlo dobře. Jednou ti to určitě vysvětlím, možná. Sakra už mám zpoždění musím letět nebo ho napadne jít ke mně domů a to by bylo špatné. A tak jsem se vydal co nejkratší cestou a co nejrychleji na místo naší schůzky. Jak jsem si myslel už na mě čekal a vypadá to, že je i docela naštvaný. Což je mi ale upřímně úplně jedno ať se třeba vzteky zblázní beztak mi dělá jen problémy. Pořád mě pronásleduje. Myslel jsem, že když už jsme se přestěhovali tak od něj budu mít klid ale to ne on si mě bohužel našel. Nechápu ani jak zjistil kam sme se přestěhovali. Naši nikde neuvedli naši novou adresu a já se taky nikde nezmíníl. Už mě dokonce i napadlo, že si na mě najal soukromého deketiva ale to by bylo snad moc už i na něj.


„No konečně už jsem se začínál bát, že nedodržíš dohodu a nepřijdeš. Chtěl jsem už jít k vám pozdravit tvé rodiče.“


„To ať nikdy ani nenapadne. Co teda chceš?!“


„No co asi. Tebe. Prece jsem ti říkal, že jsi můj a že tě nikdy nikomu nedám. A ty jsi mi taky říkal, že mě miluješ a že mě nikdy neopustíš. A co jsi udělal. Klidně jsi se přestěhoval a ani si mi to neřekl. To se přece nedělá zlatíčko.“


„Už dávno nejsem tvoje zlatíčko ak buď tak hodnej a už nikdy mi tak neříkej.“


„Ale jsi a taky budeš dokuď já neřeknu jinak.“


„Tak na to hodně rychle zapomeň Tomáši. Už jsem ti několikrát řekl, že s tebou už nehodlám mít nic společného a nikdy už spolu nebudem. Rozešel jsem se s tebou tak už to pochop a dej mi pokoj. Navíc už někoho mám a jsem spokojenej. Nehodlám se nikdy vrátit do tak pochybného vztahu jaký jsme spolu mi dva měli.“


„Ale no tak. Vždyť to bylo i hezký.“


„Jo to bylo možná tak ze začátku. Už o tebe nestojím. Není proč. Od začátku si mě jenom podváděln a to klidně i před míma očima a pak ses jen omlouval a já byl tak blbej, že jsem ti vždy odpustil. Mám pro tebe novinku už mi není 16 a už nejsem tak naivní. Je mi 19 a mám svůj rozum a jsem dost chytrej na to abych věděl, že s tebou už nechci být a že to nikdy nemělo budoucnost. Je mi z tebe zle.“


„Ale no tak. Snad se na mě nezlobíš. Já vím, že jsem párkrát uklouznul ale už bych ti to nikdy neudělal. Já tě přece miluju.“


„Ještě jednou se tady ukážeš a budeš se snažit jakýmkoli způsobem mě nebo moji rodinu či mé nové přátelé oslovit, tak teprve poznáš jak vypadám když jsem nasranej. Říkám ti to naposledy a to je varování!!! Vypadni odsud a už mi nikdy nelez do života! Jasný!!!!?“



----/----


Co mohl mít tak důležitého?! A proč nechtěl abych na něj počkal?! Dneska se vážně chová divně!!! Ale co přece na něj nebudu doma poslušně čekat jak nějaká náctiletá nanynka. Jednoduše až přijde ke mně tak zjistí, že tam nejsem. Alespoň pochopí, že se mnou nemůže zametat tak jak se mu chce a že na něj nebudu doma čekat jak nějakej mazliček s vrtícím ocasem a vyplazeným jazykem. Na to ať hodně rychle zapomene. Stejně jsem potřeboval zajít do města koupit si nový kalhoty a taky nějaký letní oblečení brzo už začne být vedro tak to holt spojím do hromady a rovnou si skočím na zmrzku dneska je děný vedro, tak v tom stánku na rohu u toho malého parčíku budou mít otevřeno.


S pevným rozhodnutím a lepší náladou jsem se vydal do města samozřejmě nejdříve okolo stánku se zmrzlinou. Rozhodl jsem se to vzít přez ten parčík je to kratší a taky o mnoho příjemnější cesta protože je tam krásný chládek. S úsměvem na rtech, zasněným pohledem a hlavou plnou myšlenek na tu nejlepší zmrzlinu jsem procházel parkem a stále víc a víc sem se těši na zmrku. V půli kroku jsem se zarazil a němě s vytřeštěnýma očima jsem zíral na Honzu jak tam v tom samým parku stojí a líbá se s nějakým klukem tak v našem věku ale nikdy předtím jsem ho neviděl. To ne! Ne znovu! Prosím ne! Já mu věřil, vážně jsem věřil tomu, že tentokrát to určitě vyjde a já budu konečně šťastný. Proč?!!!? Oči se mi okažitě začali zalévat slzami.


„Honzo.......Proč?!“


„Martine? Panebože. Ne....Nechoď nikam. Martinééé není to tak jak to vypadá. Prosím počkej.“


----/----


Sakra proč nešel hned domu proč nás musel vidět a proč se na mě ten hajzl zničeho nic vrhl. Za tohle mi zaplatí!!!


„Ty hajzle!“


Honza nepříčetný vzteky chytil Tomáše pod krkem a přirazil ho plnou silou ke stromu až mu málem vyrazil dech a i kdyby tak by mu to bylo úplně jedno.


Když viděl ten jeho zlomyslný úšklebek na rtech tak se neudržel a vrazil mu pěstí až se mu spustila krev z nosu. V tu chvíli z jeho obličeje zmizel ten jeho zlomyslný výraz a objevil se na něm víraz překvapení smíšený s bolestí.


„Řekl sem ti, že tě něchci! Hnusíš se mi jsi naprosto odporný rozumíš tomu. Nejarši bych ti ten tvůj ksycht rozmlátil tak, že už by o tebe nikdo ani nezakopl ale jsi taková špína, že mi ani za to nestojíš! Ještě jednou a naposledy.....Je konec a už sem nikdy NIKDY NELEZ!!!!! Rozumíš tomu?!“


Tentokrát Tomáš pochopil, že vážně přestřelil. Mylel, že to bude jako vždycky, že se bude chvíli cukat a pak, že se k němu vrátí. Jenže teď byl vážně nasranej. Nezmohl se na nic jiného než kývnutí hlavy na souhlas a jen co ho Honza pustil tak utekl a nasedl do svého auta a co nejrychleji zmizel.


„Sakra, sakra. Doprdele. Tohle mu nevysvětlím. Určitě mi nebude věřit.“




----//----



Jak mi to mohl udělat?! Už zase, zase mě podvedli. Proč nemůžu mít konečně štěstí! Co jsem udělal?!“


„Martinéééé“


Co si myslí. Proč za mnou vůbec jde ať si tam zůstane s tím svý přítelem a mě dá pokoj. To mi chce ještě víc ublížit. Ne já už ze sebou nenechám vorat nejsem mladej blbej kluk. Prostě mu řeknu co si myslím a hotovo.


Zatavil se a čekal až k němu Honza doběhene. Čekal a v obličeji měl naprosto kamenný a chladný výraz. Čekal s rozhodnutím, že jakmile k němu dorazí tak ať bude říkat cokoli tak mu prostě nebude věřit a ukončí to dřív než mu stihne ještě víc ublížit.


„Martine, promiň. Já vím co si musíš myslet ale není to tak jak to vypadalo.“


„Ne??? A jak to mělo teda vypadat? Mě to přijde naprosto jasné. Máš někoho jiného. A seš natolik ubhoj, že si ze mě tak akorát dělal idiota a nebyls schopnej říct pravdu.“


„Jakou pravdu o čem to mluvíš?“


„Ty se mě ještě ptáš?! Tak to si ze mě už snad děláš srandu ne?! Jak to mám asi chápat?! Vždyť jem tě právě viděl jak se tam vášnivě volizuješ s někým jiným. Jdi do háje. Nemám na tohle náladu. Je konec a můžeš si jít za tím... tím ať už se jmenuje jakkoli. Je mi to jedno. Užij si to a budtě šťastný.“


I když se Martinovi chtělo brečet a nejradši by utekl co nejrychleji někam pryč kde by ho Honza nenašel tak to na sobě nedal ani trochu znát a vkládal do svých slov co nejvíce ironie aby i Honza pochopil, že není žádný blbeček s kterým si může dělat co chce. S posledními slovy se otočil a chtěl odejít ale Honza ho nenechal chytil ho za ruku a otočil ho k sobě rozhodnut tím, že mu to prostě všechno řekne. Měl to udělat už na začátku měl mu prostě říct, že za ním přijel jeho bývalý přítel, který ho už rok neustále obtěžuje a že to byl vlastně hlavní důvod toho proč se jeho rodice rozhodli přestěhovat a nedat nikomu vědět kam se vlastně stěhují.


„Já vím, že mi teď nevěříš. Ani se ti nedivím. Kdybych viděl to co ty tak bych taky nevěřil čemukoli co by mi kdokoli říkal. Ale i přes to všechno tě moc prosím abys mě alespoň vyslechl.“


„Hm. No prosím tak si povídej.“


„Ten koho jsi se mnou viděl byl Tomáš, můj bývalý přítel.“


„Ale jistě a vy jste jen chtěli po nečekaným potkání jen zavzpomínat na staré časy ale určitě to nic neznamelo a pořád chceš být semnou. No to určitě. Ušetři si to a dej mi pokoj.“


„Tak to není. Spíš naopak nikdy bych nechtěl vzpomínat na čas kdy jsem byl s ním protože to byly ty nejhorší chvíle co jsem kdy zažil. Pořád mě podvádě, tahal ze mě neustále peníze aby si mohl užívat s jinými, později jsem zjistil, že sebral peníze u nás doma co si naši schovávali. Ne jednou jsem kvůli němu musel jít na policii a čelit obvinění z kráděže a různých jiných věcí. Ze začátku, jeliž jsem stále věřil, že i přesto všechno mě miluje jsem k vůli němu i kdyvě svědčil aby měl alibi. Už ani nevím kolikrát a kvůli čemu. Byl jsem mladej a blbej tohle všechno trvalo něco přez rok pak už jsem dostal rozum a rozešel jsem se s ním. Bohužel to tím nekončilo. Pořád se někde kde jsem byl i já objevoval a dělal mi problémi jakmile jsem se pokusil si někoho najít vždycky to nějak zničil a já byl za chvíli sám bez přátel i bez někoho kdo bi mě miloval. Začal jsem se zavírat doma nikam jsem nechodil měl jsem deprese. Bál jsem se, že jakmile někam půjdu a pokusím se s někým bavit, že se tam zase objeví a zase to zničí. Naši už ze mě byli zoufalí snažili se semnou mluvit abych jim řekl co se stalo. Dokonce mě brali i k psychologovi. Ten mě nakonec z toho dostal a doporučil mi abych všechno svým rodičům řekl, že mě určitě pochopí a pomůžou mi najít východisko. Dal jsem na jeho radu a hned jakmile jsem přišel domů, tak jsem jim všechno řekl. Naši z toho byly v šoku. Netušili co všechno se mi děje. Uměl jsem to celkem dost dobře maskovat. Přiznal jsem se jim, že jsem gay a že on je můj bývalý přítel. Vzali to celkem dobře. Nejdříve se to snažili vyřešit tím, že mě nechali přeložit na jinou školu v jiném městě kam bych dojížděl to ale nepomáhalo, protože to Tomáš zjistil a několikrát na mě čekal před školou a vždycky stropil nějkou scénu. Dopadlo to jako vždy všichni se mi začali stranit a vyhýbali se mi nikdo se semnou nebavil jelikož když se o to někdo pokusil, tak se to nějak dozvěděl a ten dotyčný nebo dotyčná měli pak nějaký problém. Buď je obvinili z krádeže nebo byli nečekaně přepadeni. Začínal jsem se vracet do svých starých kolejí a nikam jsem nechodil a zase sem se začal uzavírat do sebe. To už naši nechtěli dopustit a tak se prostě rozhodli, že se přestěhujem. A tak prostě ze dne na den, nikdo to nevědel, kromě tvých rodičů jelikož je potkali na dovolené jak už víš. Já byl v té době u babičky na druhé straně republiky. Prostě jsme se zbalili a přestěhovali. Nikdo nikomu neřekl kam se stěhujem. Prostě jsme zmizeli. Myslel jsem, že už je konec a že už budu mít klid. Jenže včera když jsem vynášel odpadky se tam najednou objevil. Nechtěl jsem aby se to naši dozvěděli, jelikož už mi jednou říkali, že jestli se tady zase objeví odstěhujem se stejně rychle jako předtím a že se budem stěhovat do té doby dokud prostě nezmizí. A to já nechtěl. Nechtěl jsem se nikam stěhovat nechtěl jsem odejít z tohohle města, protože jsi tu ty a já o tobe prostě nechci přijít. Rozhodl jsem se, že se mu konečně postavím, což jsem nikdy předtím neudělal, a že to prostě jednou pro vždy vyřeším. Proto jsem vyrazil dřív. Nechtěl jsem aby se zase nečekaně neobjevil a všechno nezničil. Večer jsem se s ním domluvil, že se spolu sejdem po škole právě v tom parku kde jsi nás viděl. Chtěl jsem to ukončit a navždy se ho zbavit. A taky jsem mu to několikrát řekl ješt před tím než jsi se objevil. Jenže on mě vůbec neposlouchal a pořád si vedl svou, že budeme šťastný, že už to nikdy neuděla a podobný kecy. Nevěřil jsem mu ani slovo a ani jsem nechtěl, protože mám tebe a nechci tě ztratit, jenže on se na mě zničeho nic vrhl a začal mě líbat. Já jsem ho od sebe odtrhl ale bylo to přesně ve chvíli kdy jsi se tam objevil a promluvil na mě. A pak jsi prostě utekl. Chtěl jsem za tebou hned běžet ale musel jsem to prostě jednou pro vždy vyřešit. Aby se to už nikdy neopakovalo......................Zmlátil jsem ho. Zmizel. Prostě utekl chápeš to. Já se ho tak dlouho bál a stačilo mu prostě dát jednu ránu abych měl klid. Už se nikdy neobjeví vím to. Už mám určitě klid. A pak jsem běžel za tebou...no a zbytek už víš. Teď tu stojím před tebou a prosím abys mi věřil. Já vým, že to zní neuvěřitelně ale je to pravda. Prosím Martine věř mi. Nechci o tebe přijít, miluju tě. Sice jsem nechtěl aby se to naši dozvěděli ale jestli to pomůže abys mi uvěřil tak jim to klidně řeknu a oni ti potvrdí vše co jsem ti řekl. Jsem ochoten se i znovu odstěhovat, jestli to bude znamenat, že mi uvěříš a odpustí, když budu vědět, že je to tak pro tebe lepší tak to udělám.“


Martin byl naprosto v šoku. Čekal všechno možný omluvy, že se to už nikdy nestane, že to byl jen polibek na přivítanou nebo na rozloučenou prostě cokoli ale ne tohle. Věřil mu. Věřil mu každé slovo. Protože i kdyby věřit nechtěl, jeho zničený a chvílemi až bolestný výraz v obličeji napovídal tomu, že každičké slovo je pravdivé.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(nagi, 27. 4. 2010 14:16)

pekny pribeh

:-)

(Akyra, 24. 4. 2010 12:32)

¨tak snad už všechno bude dobré, a ti dva zažiji své štěstí. moc pěkný příběh:)