Jdi na obsah Jdi na menu
 


Firemní přitažlivost díl šestý - Nečekaná návštěva

21. 5. 2010

 

Firemní přitažlivost díl šestý

Nečekaná návštěva

 

Yusuke byl snad poprvé za svůj život opravdu neskutečně šťastný. Bydlel v obrovském bytě, měl úžasnou práci, dost peněz a ve škole se mu taky od té doby dařilo. Ale co bylo nejdůležitější, už není sám. Každé ráno se probouzí s úsměvem na rtech v Nobuově náruči, který mu také vždy s úsměvěm na rtech a s popřáním dobrého rána věnuje ranní polibek. Někdy když se vzbudí dřív, tak vždy seběhne dolů aby udělal snídani a přinese ji Nobuovi do postele a hned se mu rozkošnicky uvelebí v náruči a čeká až se nasnídá.


Vždycky si myslel, že jestli jednou bude takhle šťastný, že to bude s nějakou dívkou a on bude ten co bude dostávat snídaně do postele. Byl sice šťastný ale někdy se nad svou současnou situací zamyslel trošičku víc. Jeho rodiče kteří bydleli až na druhém konci Japonska v jedné malé vesničce o to stále nevěděli. A když ho jednou nečekaně přijeli navštívit, tak se divili jak si může dovolit tak velký byt. Samozřejmně jim, řekl, že tam má pronajatý jen jeden pokoj. Když se ho ptaly proč si pronajímá pokoj v bytě svého šéfa proč si radši nepronajme svůj vlastní byt, když má dost peněz na to aby si to mohl dovolit a mohl by přece žít mnohem pohodlněji a ve vlastním. Nevěděl co honem vymyslet a tak prostě řekl, že je to takhle pro něj pohodlnější kvůli práci a že to tady má blízko do školy, jelikož peníze bere opravdu dobré ale byt v této části města by si stále dovolit nemohl. A že jeho šéf je velice velkorysý a ten byt má za opravdu dobrou cenu. Naštěstí jim tento argument stačil a už to neřešili.


Další pohroma ale málem nastala když se Nobu vrátil z kanceláře domů a nevšiml si že mají návštěvu, jelikož nejel výtahem ale jen vyběhl schody které vedou z jeho pracovny do kanceláře. A aniž by věděl o jeho rodičích pomalu se k němu ze zadu přiblížil objal ho v pase a políbil na krk. Yusuke byl už tak dost vystresovaný z návštěvy svých rodičů, že jakmile se ho Nobu dotkl úlekem vykřikl a upustil hrníček s čajem který právě připravil pro matku. Nobu se začal smát tomu jak se leká a chtěl ho hned zase obejmout než to stačil ale udělat zaslechl hlas Yusukeho matky jak volá z obývacího pokoje jestli se mu něco nestala a hned poté se také objevila v kuchyni. Dosti zaskočený Nobu její přítomností na ní jen zíral neschopen jakéhokoli slova.


Yusuke vystrašeně přeskakoval pohledem ze své matky na Nobua a aby nedošlo na nejhorší vzal co nejrychleji věci do svých rukou a rozhodl se je představit dřív než kdokoli z nich položí tomu druhému nějakou otázku.


„Ááááá mami, toto je můj nadřízený pan Asakura Nobu, toto je jeho byt. Asakura-sama, toto je moje matka Takahara Yukio. Dnes mě přijeli navštívit. Omlouvám se, že jsem Vám nedal dopředu vědět ale bohužel jsem o tom nevěděl. Doufám, že Vám to nezpůsobý nějaký problém.“


Nobu byl stále trochu zmatený. Jeho matka? Tady? No budiž. Je mu to jedno. Ale proč s ním teď mluví jako kdyby byli jen nadřízený a podřízený? Nechce aby to věděli? Stydí se za to snad? Vůbec se mu to nelíbilo. Trochu se na něj zamračil ale v jeho hře pokračoval. Samozřejmně rozhodnut, že jakmile odejdou tak si s ním pořádně promluví.


„Ne, to je v pořádku. Samozřejmně mi to nezpůsobí, žádné problémy. Velice rád Vás poznávám Takahara-san. Doufám, že se Vám tady líbí. Váš syn je pro naši firmu opravdu velkým přínosem a jsme velice rádi, že u nás pracuje. Doufám, že ste měli příjemnou cestu. Ale měli ste dát vědět předem naše firma by vám zajistila co nejpohodlnější cestu a na letišti by Vás někdo ze zaměstnanců vyzvedl.“


„Ale to je v pořádku. Jste moc milý ale nemusíte se s námi vůbec zatěžovat. Také Vás velice ráda poznávám.“

Yusuke si oddechl. Hrozba zažehnána. Prozatím jelikož ten Nobuův pohled mluvil za vše a je si docela dost jistý, že si o tom ještě něco vyslechne.


Poté ještě představil otce a pak se všichni přesunuli do obývacího pokoje a povídali si až dlouho do večera než se jeho rodiče zvedli, že už musejí pomalu jet na letiště aby stihli spáteční letadlo. Nobu jim hned zařídil odvoz na letiště ve velkém luxusním pohodlném autě aby nemuseli jet nějakým ošuntělým taxikem a hned také zavolal na letiště a zařídil aby jejich místa byla přesunuta do první třídy. Pro normálního člověka nemožné pro něj naprostá maličkost. Jakmile vše zařídil vydal se zpět do obývacího pokoje kde Yusuke stále seděl a čekal co se stane.


„Co to mělo jako znamenat?“


„J-já se moc omlouvám. Vážně jsem nevěděl, že přijedou. Je mi to moc líto. Už se to nebude opakovat. Vysvětlil jsem jim, že sem nemůžou přijet aniž by mi dali vědět. Slíbili mi, že mi příště dají vědět.......“


Větu už ale nedokončil jelikož mu do jeho rozsáhlé omluvné řeči Nobu skočil.


„O čem to mluvíš?! O to tu přece vůbec nejde. Tvoji rodiče si sem můžou přijet kdy chtěj. Si jejich jediný syn tak se dá předpokládat, že ho čas od času přijedou navštívit. Já měl namysli tu komedii co jsi tady sehrál, když jsem přišel.“


„Já já.....Já.....“


„Ty co?! Hodláš jim tajit, že jsi na muže?! Hodláš jim zapírat, že ty a já jsme pár?! Na takovouhle hru na schovávanou jsem už moc dospělej a zároveň si sám sebe dost vážím než abych si hrál na něco co nejsem. Tak se pořádně rozmysli co chceš. Já to vím a taky si za tím stojím a to co jsem tady dnes předváděl, že jsem si tady hrál na milého nadřízeného, který ti tady z velkorysosti dovolil si pronajmout pokoj, jsem dělal jen s velkým sebezapřením. Já se nestydím za to, že se mi líbí muži a jestli ty ano tak to máme asi velký problém. Jelikož já se nikde schovávat nehodlám. Jestli si nejsi stále jistý jestli je tohle to co chceš tak si to rozmysli hodně rychle než to začne být opravdu vážný a jen nám to ublíží. Jdu spát!“


Když se Yusuke zvedl, že půjde za ním, tak nobu hned dodal.


„Sám!“


Mrzelo ho to. Tohle vážně nechtěl. Chtěl se mu omluvit. Chtěl být s ním, něco mu říct ale nevěděl co. Jediné co věděl, že nechtěl tohle. Nechtěl aby se na něj Nobu zlobil. Nechtěl být sám. Chtěl být s ním. Ráno se probudit v jeho náruči. Věděl, že tohle je to co chce. Chce Nobua. To že se občas zamyslel nad tím jaké by to bylo kdyby byl s dívkou teď okamžitě zamítl. Teď už věděl, že to chce takhle, že chce být s ním. Ale stále se bál. Bál se to rodičům přiznat. Ne že by se za to styděl. Jen se bál jejich reakce. Co kdyby ho zavrhli a už ho nikdy nechtěli vidět. To je to jediné čeho se bál, proto jim to nechtěl říkat. Měl je moc rád a moc by mu ublížilo kdyby se od něj znechuceně odvrátili a odešli. Ale stejně tak a možná ještě víc by ho ranilo kdyby si teď od něj odvrátil Nobu. Ani si nevšiml, že mu po tvářích začaly stékat slzy. Prostě jen tak seděl a nechal jen tiše stékat slzy po svých tvářích. Seděl tam po tmě asi hodinu než se rozhodl jít za Nobuem přesto, že řekl, že chce jít spát a sám, musel za ním jít a promluvit si s ním ještě teď zítra by mu nedokázal všechno říct a jenom by to vše zničilo a to on nechtěl.


Potichu otevřel dveře do jeho ložnice a ještě tišeji šel k jeho posteli. Myslel si, že spí a tak se u jeho postele zastavil klekl si k ní a jen k němu na postel položil hlavu. Nobu samozřejmně nespal. Nemohl usnout po tom co mu řekl a zatímco Yusuke seděl v obýváku on mezitím ležel v postely a přemýšlel nad tím co mu řekl. Jo jasný měl pravdu ale nemusel být na něj tak prudký. Taky ho musí trochu chápat zatímco on s tím že je na muže žije už několik let tak Yusuke to má jiné on je jeho první pro něj je to něco nového. Je samozřejmé, že mu bude trošičku trvat než to všem přizná a hlavně rodičům i on s tím měl problém když to o sobě zjistil. Také se bál to přiznat. Teď si jen v duchu nadával do idiotů. Místo aby stál při něm a pomáhal mu tak ho ještě seřve. Když už byl rozhodnutý vstát a jít za ním, tak se potichu otevřely dveře a Yusuke došel pomalu až k němu klekl si vedle postele položil si k němu na postel hlavu. Potichu zvedl ruku a chtěl ho pohladit a omluvit se mu za to, že na něj křičel a ať si stím nedělá hlavu, že je to v pořádku, že to nemusí hned vykřičet do světa. Než ale stihl cokoli udělat zaslechl, že Yusuke tiše pláče a připadal si jako ten největší kretén. Na chvíli se zarazil protože Yusuke k němu začal potichu mluvit. Došlo mu, že si myslí, že spí a nechce ho budit.


„Je mi to líto. To jsem nechtěl. Já vím co chci. Chci být s tebou. Ale mám strach. Já své rodiče zbožňuji a mám strach, že když jim to řeknu, že se odemě znechuceně odvrátěj. Co bych pak dělal. Ale nechci o tebe přijít. Zamiloval jsem se do tebe a ještě mnohem horší by pro mě bylo kdyby ses ke mně otočil zády ty. Já nevím co mám dělat. Prosím promiň mi to. Je mi to líto. Já vím, že stejně ani nevíš, že tu sem a co všechno ti říkám ale musím ti to říc teď. Protože zítra bych to už možná nedokázal. Je to pro mě všechno nové. Ale vím, že chci být s tebou. Mám strach, že mě mí rodiče už nebudou mít rádi ale udělám všechno pro to abych mohl zůstat s tebou. Někdy se musí něco obětovat pro něco ještě důležitějšího. Nezbývá mi nic jiného než věřit, že jejich rodičovská láska bude dost silná aby překonali to, že jejich jediný syn nikdy nepřivede domů nevěstu. Já jim to řeknu. Všechno. Zítra. Jen mě prosím neopouštěj.“


Yusuke byl tak zabraný do svého proslovu, že si ani nevšiml, že se postel prohla pod Nobuvovým tělem, který si při jeho řeči sedl a jen tiše poslouchal. Jakmile Yusuke utichl tak se k němu Nobu pomalu sklonil jemně ho objal jednou rukou a tiše mu zašeptal hned vedle jeho ucha až sebou Yusuke leknutím cukl. Nevědl, že je vzhůru a všechno poslouchá a tak se ho trochu lek.


„Já tě nikdy neopustím. A nemusíš se mi omlouvat. Je to moje chyba. Choval jsem se jako idiot. Vím jak se cítíš i já se tak cítil. Nemusíš to rodičům hned říkat. Počkáme tak dlouho dokud si nebudeš jistý i kdyby to mělo trvat dvacet let tak já počkám. To mě je líto jak jsem se choval. Promiň mi to Yusuke. Já tě taky miluji. A jak jsem řekl, že by ses měl rozhodnout dřív než to bude vážné už je pozdě protože já už to vážně beru a i kdybys chtěl odejít tak bych tě nenechal. Nemohl bych už bez tebe být.“


Yusukemu přestali po tvářích stékat slzy a jen ho poslouchal s očima otevřenými dokořán. Nobu se na něj jen usmlál pohladil ho po tváři a sklonil se k jeho rtům a něžně je políbil.


Yusuke kolem něj ihned ovinul paže a Nobu ho při tom vytáhl k sobě na postel a k sobě do náruče a přitom jejich polibek prohloubil.


Chvili jen tak sěděli objímajíc jeden druhého a něžně uždibovali ze svých rtů vzájmné polibky než si společně lehli Yusuke se ihned přitiskl do Nobuovi náruče a během chviličky už oba pravidelně oddechovali a propadali se společně do říše snů.

 

Den za dnem plynul a Yusuke i Nobu byli šťastní a nevěřili, že by jim mohl někdo jejich štěstí pokazit.


Ale Nobu měl poslední dobou spoustu práce mimo kancelář kam s ním Yusuke nechodil. Byla to samá obchodní schůzka samý obchodní oběd a tak pořád dokola až to nakonec dopadalo tak, že se viděli pomalu jen večer a to Nobu vždy jen vyčarpaně padl do postele a hned spal. Yusukeho začínalo mrzet, že spolu skoro vůbec netráví žádný čas a také mu začínali chybět jeho doteky a jeho konejšivá náruč. A tak se rozhodl, že příště půjde s ním. I kdyby měl prostě jen sedět u jednoho stolu i kdyby to mělo být na opačné straně alespoň bude s ním.


Druhý den ráno když se Nobu jako vždy připravoval na další obchodní schůzku a po ní následující obchodní oběd k němu Yusuke přistoupil s úsměvem na rtech oblečen do perfektně padnoucího obleku. Nobu se po něm jen udiveně otočil se zvednutým obočím.


„Někam jdeš?“


„Ano“


„Máte dnes snad nějakou slavnostní akci ve škole, že jsi se tak vystrojil?“


„Ne proč?“


„No já jen, že máš na sobě ten oblek.“


„To sice mám ale do školy se určitě nechystám?“


„A kam se tedy chystáš“


„Na obchodní oběd.“


Nobu se odvrátil od zrcadla a opět na něj upřel udivený pohled.


„Ty máš nějaký obchodní oběd? No to se divím. Že jsi ani nic neřekl“


„Já ne. Ale ty ano. Půjdu s tebou. A i kdybych měl tak kdy bych ti to asi tak měl říct, když jsi pořád pryč.“


„Cože? Semnou? Jo to určitě. Prosím tě nešaškuj.“


„Já to myslím vážně. Jdu s tebou.“


„Ale nejdeš. Jen by ses tam nudil. Takovéhle záležitosti nejsou nic pro tebe. Navíc od tebe dneska potřebuji abys v kanceláři něco zařídil. Máš vše připravené u mě na stole. Tak se měj. Uvidíme se později.“


A než Yusuke stačil jakkoli zareagovat tak byl pryč. Tak teď byl ale Yusuke naštvaný ne jen, že ho nenechal nic říct copa on by tam šel pro zábavu?! Chtěl tam jít kvůli němu a ten pitomec si jen tak odejde. Obrátil se na patě, že se půjde převléknout do normálního oblečení ale pak se zarazil obrátil se k zrcadlu před kterým ještě před malou chviličkou stál Nobu a zahleděl se na sebe. Chvíli se jen tak prohlížel. Uvědomil si že v tom obleku vypadá úplně jinak tak nějak dospěleji a elegantně vlastně se v tom obleku tak nějak cítil víc sebevědomý. Rozhodl se, že půjde na chvíli ven se jen tak projít podívat se po obchodech stejně si potřebuje dokoupit ještě nějaké košile a kravaty a alespoň ještě jeden oblek. Jelikož poslední dobou zařizuje také sám hodně věcí mimo firmu v jiných podnicích a když tam poprvé přišel oblečený normálně tak ho nejdřív chtěli vyhodit než zjistili kdo vlastně je a i pak na něj koukali jako na blázna. Od té doby když takhle někam šel tak si vždy bral oblek. Ale stále měl jen jeden. Tak si řekl, že příjemné spojí s užitečným. Projde se po městě a ještě si zařídí i nákupy. Rozhodl se, že pojede autem od té doby co mu ho Nobu dal s ním jel jen jednou a to jen proto aby si přestěhoval své věci. Řekl si, že když už ho může používat i když není tak úplně jeho ale je firemní stále ho může používat jak chce, tak si řekl, že ho dneska trochu provětrá. Nasedl do auta a až teprve teď si „své“ auto pořádně prohlédl je to velice luxusní automobil. Interiér je celý laděn do tmavých barev, palubní deska je v kombinaci s leštěným mahagonovým dřevem a sedačky s příjemné černé kůže olemované opět kůží v mahagonové barvě takže je vše dokonale sladěné. Byl to kontrast s tím jakou balrvu měl jeho lak. Bylo celé bíle jen světla měla černý podklad a černá bylá také kola. Rozkošnicky pohladil nedříve sedačku u spolujezdce a než nastartoval jemně přejel prsty po volantu a až teprve pak nastartoval a vyjel do ulic. Musel se usmívat nad tím kolik lidí se za ním otáčelo když projížděl ulicemi. A když zaparkoval před nákupním střediskem s luxusními oděvy tak se dokonce několik lidí zastavilo aby si to krásné auto prohlédli a stejně tak byli zvědaví jak asi vypadá jeho majitel. Když vystoupil z auta a seběvědomě kráčel do obchodu s luxusními pánskými obleky několik dívek se za ním obdivně otáčelo a některé, které míjel, se na něj usmívalo a jakoby stydlivě klopily své černě nalíčené řasy. Dokonce se za ním otočilo i pár mužů. Všechen ten obdiv a zájem mu dělal dobře a zvedal jeho sebevědomí. Jakmile vešel dovnit ihned se mu začali věnovat a nabízet nějaké obleky. Starali se o něj jako kdyby byl král. Bylo to něco jiného než když se přišel úplně poprvé. To si ho nikdo ani nevšiml a když si začal prohlížet jedny z nejdražších obleků tak se ho jedna z prodávájících jen tak mimochodem zeptala jestli si je vůbec vědomý kolik takový oblek stojí. Ať se jde radši poohlédnout po něčem v jeho finančních možnostech a skoroho vyhodila než dovnitř vešel Nobu a spražil ji pohledem a řekl jí ať se radši stará o svý. Že by se měla každému zákazníkovi věnovat stejně a ne jen podle toho jestli vypadá bohatě nebo ne. Mávnul rukou aby odešla a nechala je osamotě a radši mu sám vybral oblek, který mu perfektně padl a který měl vlastně teď na sobě. Nejdříve si chtěl koupit jen jeden ale líbily se mu dva a on se nemohl rozhodnou, který z nich si má vybrat a tak si jednoduše vzal oba dva. K tomu si dokoupil ještě několik košilí a kravat různých barev. Když už si řekl, že má vše tak si všiml stojanu s koženými pásky a hned se mu tam jeden zalíbil. Měl takovou větší přezku když si ho prohlížel, přistoupila k němu jedna mladičká dívka a nesměle ho oslovila.


„Promiňte pane ale pokud si hodláte vybírat pásek k těm oblekům tak bych vám tento moc nedoporučovala. Je sice opravdu velice pěkný ale nehodilo by se to k sobě. Pokud mohu tak bych Vám doporučila tento. Je z příjemné kůže, je jemný a má velice zajímavou a zároveň jednoduchou přezku. Vypadl opravdu velice dobře v kombinaci s tím tmavým oblekem a k tomu světlejšímu bych vám doporučila tento je malinko širší než tento ale hodí se pro denní použítí při nošení například do práce v kanceláři. Ten který jste si vybral bych vám doporučila spíše k neformálnímu oděvu. Například k nějakým džínám.“


„Ah. Děkuji. Máte naprostou pravdu. Vemu si tedy všechny tři a bude to tedy vše. Děkuji.“


„Ano pane. Nechám vám to inhned zabalit a připravit a platbu můžete provést u kolegyně. Mnohokrát Vám děkujeme za Váš nákup.“


S úsměvem na rtech zaplatil vzal si věci a šel zpět k autu. Všechno si vložil do kufru a nachvíli si ještě zastavil přemýšlel jestli už má jet zpět nebo jestli by si ještě nezašel někam na oběd. Nakonec to zavrhl s tím, že ho stejně čeká ještě hodně práce a jestli se bude celej den někde flákat tak to nestihne. Když už chtěl nastoupit do auta tak si všiml, že naproti přez ulici, před pětihvězdičkovým luxusním hotelem vystupuje Nobu z auta. Už už na něj chtěl zavolat když si všiml, že se otáčí a na někoho mluví. Záhy po tom vystoupil z auta ještě jeden muž, kterého Yusuke vůbec neznal. Byl mladý, vysoky i když o něco málo menší než Nobu a teké velice pohledný. Co ho ale nejvýc zarazilo bylo to, že se na něj Nobu mile usmívá. A on se přece skoro nikdy neusmívá. Jen na něj, jen jemu vždy věnoval svůj úsměv ale poslední dobou už ani jemu. Když neznámý vystoupil dali se spolu do řeči a bok po boku mířili k hotelu. Yusuke byl naprosto v šoku. Nobu s nějakým chlapem de do hotelu a usmívá se na něj. Proč?! Kdo to je?! Když vcházeli dovnitř tak ho ten neznámej chlap na chvíli objal jednou rukou kolem ramen něco mu řekl a Nobu se na celé kolo rozesmál.


Co to má ksakru znamenat. Kdo to k čertu je?! A proč se na něj Nobu pořád tak směje. On se má smát přece jenom na mě! Jen mě má věnovat svůj úsměv a proč spolu jdou do toho hotelu. V hlavě mu vířila jedna otázka za druhou. Ještě nějakou dobu stál a zíral na místo na kterém ještě před nepatrnou chvíli stál Nobu s tím chlápkem. Nejdříve se tam chtěl rozběhnout a prostě se ho zeptat co to má znamenat. Ale uvědomil si, že takovou dobu určitě na recepci nebudou a i kdyby se někoho zeptal kde je tak mu nikdo nic neřekne jelikož v takových hotelech je souhromí zákazníka nadevše. A tak jen zaraženě nasedl do auta, kde ještě nějakou chvili seděl a jen tak zíral do prázdna. Než se rozjel zpět domů. A vhlavě mu běžela otázka jestli to vlastně vůbec je domov. A nebo spíš jak dlouho to ještě bude jeho domov.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hmmmm

(misa737, 10. 7. 2010 22:41)

super poviedka, strasne sa mi páčiale tiež ma zarozilo, že ako je možné, že sa tam objavila mrtvá matka a zmiznutý otec? ale což, všetko je možne ked sa chce ne?;DDD

Re: hmmmm

(xXxIchigoxXx, 17. 7. 2010 8:55)

Jj všem se omlouvám. První díly jsem psala opravdu dávno a tak nějak jsem vypustila z hlavy, že nikoho nemá a při chvilkové můze se mi tam hodili. Až bude chvilka času tak jeho rodiče oživím i na začátku aby tam nebyly nesrovnalosti. Ještě jednou se omlouvám všem čtenářům. Už se to nestane :-)

kated

(www.kagome-sora.blog.cz, 8. 7. 2010 22:25)

ehm....bud sem uplne blba a nebo nevim. predtim si rikala ze yusukemu mama umrela a otec nekam zdrhl ne?.....a ted najednou prijeli na navstevu...prosim jestli jsem to pochopila spatne tak mi odpovez na blog ju. az budud na posledni kapitole co tu mas tak napisu jo co si o tom myslim :-) zatim muzu (az na tuhle minichybicku) chvalit krasu povidky XD

=0)

(Teressa, 23. 5. 2010 21:03)

uzasny diel...uz aby tu bolo pokracovanie=) rychlo prosiiiim=)

...

(Hikari Yukiro, 23. 5. 2010 12:16)

áách jooo...není to unavující?Stále po tobě chceme nové a nové dílky a nedokážeme pořádně ocenit díly co už jsi napsala...A tak ti chci sdělit že píšeš naprosto famózně a úžasně a nezaměnitelně...že jsi skvělý autor a že jsem na tvých povídkách naprosto závislá no prostě že mám tvé povídky ráda...vím že píšu naprostý kraviny,ale mám dnes nějakou melancholickou náladu,takže se omlouvám..snad to nevadí...děkuju že píšeš...

...

(Aylen, 22. 5. 2010 19:22)

Super, doufam, že novej dílek bude co nejdřív :) Těšim se na pokračování.

chybička se vloudila

(xXxIchigoxXx, 22. 5. 2010 17:18)

Já vím. Taky jsem si to uvědomila ale až když už jsem to měla napsané. Menší detajlík, který jsem malinko vypustila a oni se mi sem prostě hodili. Tak z nich možná udělám jeho nevlastní rodiče. XD Buď přepíšu první nebo šestou kapitolu aby v tom nebyl bordel. Ale asi tu první. Moc se omlouvám všem, kteří jsou v šoku z jejich z mrtvých vstání. :-) Příště se polepším a už se to nestane :-)

:-)

(Mordvold, 22. 5. 2010 10:21)

Výborný díl, jen doufám, že Nobu nedělá nějakou blbost. A jedno upozornění, v první kapitole říkáš že Yusukovo rodiče zemřeli a teď je přivedeš na návštěvu. Jinak nádherná povídka, ale to ukončení je vražedný, takže prosím co nejrychleji novou kapitolu :-)

:-)

(Lachim, 22. 5. 2010 5:06)

Jen doufám, že mu Nobu neprovádí nic špatného. Nádherný díl.

:-)

(nagi, 21. 5. 2010 23:58)

takhle mi ho chudaka netrap, to si nezaslouzi, aby mu Nobu tohle provadel, jinak pekny dilek, a je fajn ze jsi zpet

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA