Jdi na obsah Jdi na menu
 


Firemní přitažlivost

28. 6. 2009
Když Nobu jednou procházel svou firmou, kterou založil už jeho pradědeček, což často nedělal, protože měl svůj osobní výtah který vedl až k němu do kanceláře. Tak se ani nijak často nedostával do styku se svými podřízenými, pokud mu tedy zrovna nenesli nějakou zprávu nebo podklady. A když zrovna šel nižšími patry, kde byl vždy velký ruch, protože tady bylo vždy nejvíc práce a tak se vše většinou zařizovalo až na poslední chvíli,všiml si nějakého povyku, na jeho vkus i v těchto patrech až moc velký. Začal přemýšlet co se tam asi stalo, že se tam polovina lidí div nemlátí smíchy, čtvrtka lidí nesouhlasně kroutí hlavou a ti zbylí si toho nevšímají a pracují v klidu dál. Pak si všiml nešťastně a provinile s tvářícího mladíka okolo kterého je hotová spoušť.
 
„Pane Takamuro, co se to tady děje?“
 
„Asakura-sama?! To zase způsobil ten nový kluk co jsme ho najali minulý týden na pomocné práce. Poprosili jsme ho aby nám vyzvedl v nedaleké restauraci obědy, což tedy udělal ale když nám je nesl tak vrazil do Yamazakiho který nesl čtvrtletní zprávy pro polovinu oddělení a ten pak při pádu spadl na Urameshiho, který nesl podklady na zítřejší prezentaci. Samozřejmě se jim to promíchalo a rozletělo na všechny strany. A aby toho nebylo dost, tak ten kluk vysypal ta jídla na další, co bohužel pro ně, seděli u stolu poblíž té pohromy a pracovali!!!“
 
Na chvíli se Takamura odmlčel a zahleděl se se zamračeným obličejem na zmiňovaného nešťastníka,
 
Nobu se zamyslel a zahleděl se při tom na toho kluka.
 
 Kolik mu asi tak může být let? No určitě není starší jak já, to je jasný. Mě je 31, tak jemu může být tak maximálně 20 možná, že i 21. Vypadá dost  mladě.
 
---//---
 
Pane bože, sem to zase podělal. Teď už mě ale ten starej, protivnej dědek Takamura určitě vyhodí. Nesnáší mě už od tý chvíle co jsem sem vlez. A taky mi to dává pořád pěkně sežrat. Měl sem tady vypomáhat s papírama, roznášet potřebný podklady a sem tam třeba i s něčim vypomoct. Ale ten páprda si země udělal holku pro všechno. To je samí přines, podej, ukliď. Jenže to jeho přines a podej se vždy týká jídla nebo pití a k papírům se nedostanu vůbec. No nic možná je to tak lepší. Už mi z toho stejně tečou nervy. Dřív nebo později bych ho i celou tuhle společnost stejně poslal do háje! A já idiot si myslel, že když studuju vejšku a nastoupim sem,  tak tu dostanu nějakou normální práci a ne tady dělat uklizečku. Tak dělej ty hnusnej dědku. Nestůj tam tak a konečně už mě vyhoď, ať alespoň můžu bejt dřív doma.
 
Jenže když Yusuke zvedl oči tak zjistil, že ten kdo na něj v tuhle chvílí upírá upřený pohled není Takamura, jak si původně myslel, ale někdo jiný. Jeho předstíraný ublížený a provinilý výraz se změnil na překvapený a tak nějak i zaskočený. V tu chvíli, jakmile se mu zahleděl do těch jeho šedých očí se nemohl pohnout ani myslet na nic jiného než na ty oči. Připadalo mu jako by se v tu chvíli svět zastavil. Bylo mu tak nějak zvláštně, že to ani nemohl popsat. (Jak by taky mohl, když v tu chvíli nedokázal ani myslet, natož něco popisovat.) Když po nekonečně dlouhé době, jak to alespoň Yusukemu přišlo, konečně ten chlap odvrátil pohled tak se naklonil k Takamurovi něco mu řekl a odešel aniž by se ohlédl, zatímco Yusuke sledoval jeho vzdalující se záda.
 
Kdo to asi byl? Nikdy sem ho tady neviděl. Vypadal docela mladě víc jak 30 mu určitě nebude. Ale asi to bude někdo s velkou funkcí, nebo tak něco, protože Takamura se mohl podělat jak uctivě se mu klaněl. Choval se k němu jak kdyby to byl nějakej princ. Je to prostě ubožák. A sakra! Je to tady! Už se na mě zaměřil tak je to jasný…..letim. Ale proč se tváří tak extrémně nasraně??? Do tý doby než mu něco řekl ten mladej chlápek v tom dokonalym obleku tak byl sice dost naštvanej ale ne zas tak moc jak je teď. Takže je to jasný, je to asi faktt nějakej velkej pán a Takamura kvůli mně dostal sprďana. Dobře ti tak dědku. Alespoň k něčemu byl tenhle průšvih dobrej. Udělat nový podklady pro čtvrtletní zprávu….hodně práce navíc, vysypané obědy na hlavách zaměstnanců…..k popukání, vidět Takamurův nasraný obličej….K NEZAPLACENÍ!
 
Takahara Yusuke!!!! Okamžitě ke mně do kanceláře!!!!
 
---//---
 
To snad není možný. Co to pana Asakuru napadlo. Vždyť jsem mu říkal, že jsou s ním problémy už od chvíle co sem nastoupil. To ho popadl nějaký pocit samaritánství nebo co?! Jak může chtít aby ten kluk pracoval přímo pro něj jako jeho pravá ruka?! Já jsem tady takovou dobu a o takovýmhle postupu se mi může jenom zdát. Hodně lidí už se snažilo dostat se panu Asakurovi blíž ale ještě nikomu se to nepovedlo. A ten spratek si sem nakráčí, dělá jeden průšvih za druhým a on ho hned povýší takhle vysoko!!! Však on uvidí, že udělal chybu. Ale já ho varoval. Už to vidím jak ho tam bude mít jeden týden a zjistí, že nic neumí a hned ho vyhodí.
 
S touhle poslední myšlenkou se otočil a šel do své kanceláře, v těsném závěsu s Yusukem.
 
O 10 minut později.
 
„Takže pane Takaharo, to co jste zase dneska udělal je neomluvitelné a záležet to teď na mě tak odsud okamžitě letíte. Naštěstí pro Vás ale pan prezident Asakura na mé varování nedal. Každopádně, počínaje dneškem jste přeložen do 17. patra. Takže si sbalte své věci a okamžitě běžte do kanceláře pana prezidenta Asakury. Jakou budete mít prácí a veškeré informace Vám poskytne již sám prezident a majitel společnosti.
 
---//---
 
Cože?! Ten chlápek je prezident společnosti?! A ještě k tomu majitel?! Co po mě může chtít? Si ze mě určitě dělá srandu. Já tam přijdu a on mě odtud vyhodí jak prašivého psa!! Jak může chtít abych pracoval přímo pod ním když vyděl co sem tady vyvedl. No přiznávám, že na ten dnešní průšvih nejsem zrovna moc hrdej. Je mi hlavně líto Yamazakiho a Urameshiho, kteří kvůli mně budou muset dělat všechnu práci znovu což jim přidělá opravdu hodně práce a hodně dnů strávených tady do noci. No ale vážně nechápu proč se tak rozhodl. Ale co, za zkoušku nic nedám a přinejhorším mě prostě vyhodí. Nic horšího se mi stát nemůže.
 
Jakmile vyšel z Asakurovi kanceláře na chvíli se zastavil a zase si vybavil ty zvláštně šedé oči. Nechápal čím ho tak fascinovali. Chvíli si připadal, že na něj čumí jak nějaká zamilovaná patnáctka ale to opravdu není, jak se sám přesvědčoval, navíc se mu líběj holky. Ale přes to všechno přesvědčování sebe sama nemohl ty šedé oči vyhnat z hlavy. A ten jeho zvláštní úsměv, když se na něj díval.
 
Nemůžu říct, že by mi vadilo to jak se na mě díval. Takovým způsobem jako když si hladovej vlk prohlíží svoji další oběť a ta je tak fascinovaná a okouzlená, že se nemůže ani pohnout. Ten chlápek vypadá vážně dobře, jak tam tak stál a jenom si všechno prohlížel. ÁÁÁ na co to sakra myslím?! Proč vůbec tady přemejšílím nad tím, že vypadá dobře?! Mi přece může bejt jedno jak vypadá. Je to chlap a já taky a mě se prostě líběj HOLKY A JEDINĚ HOLKY!!!!
 
Což by se dalo říct, že je pravda. Už jich měl celkem dost a s jednou se teprve nedávno rozešel. Sice s žádnou s těch holek nikdy moc dlouho nevydržel protože prostě na všech viděl nějaké chyby. Buď nebyla dost hezká, nebo byla hloupá, křivý nos, ošklivé nohy, nějaká zas maličko šilhá a tak to bylo u všech jeho vztahů. I když sám věděl, že to byly všechno jenom výmluvy, protože každá z těch dívek byla krásná a chytrá. Prostě to byly dokonalé slečny. Vždycky mu je všichni záviděli a nikdo nikdy nechápal proč s žádnou z nich nikdy nevydrží. Nikdo o něm neřekl nic špatného a všichni ho měli rádi ale nikdo nechápal jeho chování k dívkám. Prostě podle něho nebyla žádná dost dobrá a tak to radši vždy ukončil co nejdřív. V duchu se okřikl ať už nechá toho přemýšlení a radši si šel sbalit svoje věci. Když mu najednou zastoupili cestu dva kluci, kteří jsou asi čtyři roky starší jak on a stejně tak dlouho tady už pracujou no a taky si na něj maličko zasedli. Taky většina všech jeho průšvihů byla zapříčiněna jejich naschválama. I za ten dnešek mohl jeden z nich, protože když nesl ty obědy a stěží viděl na cestu tak mu jeden z nich podrazil nohy no, a pohroma byla na světě.
 
„Tak co pa mladej, že by tě starej Takamura vyhodil“
 
Prohodil jen tak mimochodem ten větší z nich a oba se začali smát jakoby řekl ten nejlepší vtip na světě.
 
„Pro vaši informaci pánové, když to musíte vědět, tak mě nikdo nevyhodil.“
 
„Né? Že by si to konečně pochopil a dal radši výpověď sám?! No to si udělal dobře. Tady to vážně není pro tebe.“
 
„Nikdo mě nevyhodil a ani sem nedal výpověď, byl jsem přeřazen na jiný patro.“
 
„Jóó? A do kterého? Že by do jedničky k uklízečkám?“
 
A opět se začali smát a stáli tam jak ti největší macha na světě!
 
„Ne, nejdu do jedničky. Poslali mě do sedmnáctého. Akorát se jdu hlásit k prezidentovi Asakurovi!“
 
TICHO
 
Naprosté ticho nikdo se ani nepohnul. Jediný pohyb byl v momentě, kdy dokončil větu, bylo hromadné otočení hlav jeho směrem a upřený nevěřícný pohled.
 
Co se děje? Co jsou všichni z něho tak hotoví? Fajn je to prezident společnost ale pořád jenom člověk. Proč se všichni chovaj tak divně jenom proto, že tam jdu? To je nějakej šilenec nebo co?
 
„Kecáš!!!“
 
„Nekecám co bych z toho měl!“
 
„Tak to teda kecáš, protože Asakura si nikdy k sobě nikoho nebere, do sedmnáctého se dostaneš jedině tak, když tě tam někdo z velkých pánu pošle něco odnést a i to se nestává často, protože mu to většinou nosí sami. Asakura dělá všechno vždycky sám a nikdy si nenechává od nikoho pomáhat.“
 
Po tomhle prohlášení se potom do rozhovoru začali připojovat i ostatní co tam byli.
 
„Taky tímhle přístupem tuhle společnost zachránil. Byla na pokraji bankrotu, když ji zdědil po svém otci, který používal firemní peníze jenom na své koníčky a rozhazoval kde mohl. O finance společnosti a o firmu jako takovou se nikdy nezajímal, podepsal všechno co mu kdo dal a ani se nedíval co podepisuje. Není tedy divu, že ho tady polovička, jeho takzvaných přátel a zároveň ředitelů jednotlivých oddělení okrádali!“
 
„To je fakt. Taky jakmile umřel a jeho syn převzal společnost a zjistil co se s firmou děje a jak na tom je, tak se zavřel na měsíc v kanceláři,vůbec nevycházel jenom mu tam stále nosili další a další papíry. Když konečně vylezl nechal si svolat všechny zaměstnance na vysokých postech a jediné co řekl bylo: Na koho ukážu tak ten tady zůstává a půjde do zasedačky. Ostatní se bez námitek seberou, sbalí si své věci a okamžitě odsud vypadnou!“
 
„Jo to si pamatuju jak tam ti hajzlové co si celou dobu jenom pakovali kapsy stáli a čuměli jako kdyby nemluvil japonsky ale nejmíň marťansky. Pak se kupodivu opravdu sebrali beze slov a odkráčeli pryč.“
 
„Dokonce si ani jeden z nich nešel sbalit svoje věci. Nechali to tam všechno tak jak to bylo. „
 
„Pak byly dlouho v zasedačce a když konečně vyšli ven bylo vidět, že jsou pěkně šokovaní, že vůbec nevěděli co se děje a jak špatně na tom vlastně společnost je!“
 
„A pak přišli další změny, chvíli Asakura pořád procházel firmou a v jeden den pak přišel další očistec. ¾ všech zaměstnanců dostalo okamžitou výpověď. Po tom co se stalo na vedoucích postech se tomu už ani nikdo nedivil.“
 
„No a chvíli jsme pracovali v těch málo lidech co nás tu zbylo, za to ale o hodně víc a začal zavádět nové postupy všechno vylepšoval a modernizoval.“
 
„Taky jsme začali dělat nové zakázky, ale takové typy na které se firma nikdy nespecializovala.“
 
„No a pak z ničeho nic se zase objevil a sdělil všem, že se máme okamžitě sbalit. Tak jsme si všichni mysleli, že to teda ani přes tu snahu nedokázal zachránit.“
 
„Jo to jo. Ale opak byl pravdou. O čemž nás záhy přesvědčil. Protože důvod balení byl ten, že jsme se měli přesunout do jiné budovy. Což mělo být zároveň nové sídlo firmy.“
 
„No a tak jsme se dostali sem. Když jsme sem přišli byly to tady všude už perfektně vybavené a čemu jsme se divili nejvíc? Bylo tu mnohem víc lidí než nás, co jsme sem přecházeli ze staré budovy, a všichni tady byli již v plným proudu práce.“
 
„Nakonec jsme se dozvěděly, že tady tu budovu koupil okamžitě po tom co vyházel ty ředitele a hned to nechal zařizovat. A po té co vyházel ¾ zaměstnanců sem najal dvojnásob nových, kteří začali hned pracovat vlastně na tom samém jak mi.“
 
„Pracovali, jsme spolu v naprostým souladu jako by jsme byli v jedné budově a ani jsme to nevěděli.“
 
„Nezapomeň na to, že všechno platil ze svých peněz co si ukládal za ty roky co tu hospodařil jeho otec.“
 
„Nebýt jeho, jsme všichni bez práce a tahle firma už dávno neexistuje.“
 
„A to všechno co dělal, dělal vždy sám.“
 
„Nikdy mu nikdo nepomáhal nikdy si nenechával něco vypočítat. Vždy si nechá přinést hrubé podklady a zbytek už si dodělává sám.“
 
„Neměl ani sekretářku natož aby si tam vzal někoho jako pravou ruku, vlastně tam ani není místo pro sekretářku. Jedině, že by seděla na pohovce u něj v kanceláři nebo o patro výš u něj doma.“
 
Když Yusuke tohle všechno slyšel tak tomu nemohl uvěřit. Jak tohle všechno mohl za tak krátkou dobu dokázat. Vždyť je tak mladej. Ani nevěděl co se tu děje a za jeden měsíc si všechno zjistil a za další tři vše změnil a z už tak dost velké firmy, i když teda na pokraji krachu, což ale nikdo nevěděl, udělal obrovskou společnost, která je známá po celém světě a patří mezi ty nejlepší. Ale co mě nejvíc zaujalo byla ta poslední věta. Jak není tam ani místo leda v kanceláři na pohovce nebo o patro výš v bytě. On tady jako bydlí? A kam mě tam teda chce narvat?! Když je tak chytrej tak nad tím měl taky nejdřív zapřemýšlet.
 
„Co jste myslel tím o patro výš u něj doma? On tady bydlí nebo tak něco?“
 
„Ty jsi si nikdy nevšiml, že tahle budova má 20 pater ale pracuje se jen v šestnácti a v sedmnáctém je kancelář jenom ředitelů jednotlivých oddělení a pana Asakury. Teda až na ředitele personálního, ten má kancelář, jak si již zjistil, tady nad náma.“
 
„No to je fakt. Nikdy jsem ani nepřemýšlel nad tím na co jsou ta zbylá tři patra.“
 
„Tak teď už to víš. Asakura vybral tuhle budovu jelikož má dost pater ale hlavně je i dost široká. Vlastně je tady ve finále i víc místa než v ostatních mnohem vyšších budovách. No a ta zbylá patra si nechal zařídit jenom pro sebe jako svůj byt. Nechal si tam udělat i speciální výtah, který jako jediný vede až do osmnáctého patra a dostaneš se do něj jen pokud máš speciální čipový klíč. Který má jedině pan Asakura.“
 
„Aha“
 
„Hele, jestli si tě tam opravdu nechal převést sám Asakura, tak bys tady neměl moc otálet radši by sis měl pospíšit.“
 
„Aby si to ještě nerozmyslel.“
 
„No jasně, tak já radši už letim“
 
Většinu těch lidí tady měl rád. Až na pár již jmenovaných výjimek, na něj byli všichni hodní. Nějak se mu teď odtud nechtělo, když se vlastně poprvé všichni tak rozpovídali. No nedá se nic dělat. Byl povýšen, tak musí jít. A jak to vypadá tak byl povýšen na opravdu hodně ceněné místo.
 
---//---
 
Sakra co mě to napadlo!!! Nikdy jsem nejednal impulzivně vždycky jsem nejdřív všechno promyslel. A teď prostě jen tak z ničeho nic nechám k sobě převést nováčka a jak to vypadá tak ještě pěkně nešikovného. Proč jsem to udělal.? Proč? Vždyť je to jasný proč. Protože se mi prostě líbil. A to hodně. Když se na mě podíval těma svým obrovskýma zelenýma očima tak mě prostě dostal! Jestli si ho tady nechám tak ten kluk bude můj konec! Nebudu se moct soustředit. Ještě k tomu ho budu mít hned u sebe v kanceláři protože mi samozřejmě nedošlo, že tady není žádná kancelář navíc ani žádné místo pro sekretářku. Nedá se nic dělat už sem tak rozhodl tak teď to budu muset vydržet.
 
Zvedl telefon a zařídil aby mu ihned předělali kancelář, tak aby tam byla dvě pracovní místa. Tak by tam mohl jeho nový pomocník mít svoje věci.
 
„Tak a je to konečně hotové. Co nadělám. Já toho kluka prostě chci! Ale kde je tak dlouho už by tady měl dávno být!“
 
A jen co to dořekl, ozvalo se tiché váhavé zaklepání na dveře.
 
„Dále.“
 
„Dobrý den Asakura san, jsem Takahara Yusuke. Pan Takamura mi řekl, že jsem byl převeden k vám a že si mám své věci okamžitě přenést a vše ostatní už mi prý sdělíte vy sám.“
 
Podle toho jeho výrazu to vypadá, že tomu moc nevěří. No tak ho budu muset přesvědčit, že to není žert a že to myslím naprosto vážně. Víc než by si kdokoli jiný pomyslel.“
 
„Ano to je pravda. Už delší dobu přemýšlím o tom, že by jsme přece jenom potřeboval občas, tedy poslední dobou pořád, s něčím vypomoci. No a podle toho co jsem ráno viděl to vypadá, že tam moc k užitku nejste pane Takaharo, tak jsem se rozhodl, že mi budete pomáhat vy.“
 
Po tomhle prohlášení Yusuke vykulil na Nobua oči a nevěřícně na něj zíral s otevřenou pusou.
 
„Co tak nevěřícný pohled pane Takaharo? Raději zavřete tu pusu a když už budete u toho zavírání tak k tomu rovnou přiberte i ty dveře co jste po svém příchodu nechal otevřené a přeneste si své věci na svoje pracovní místo.“
 
„Proč já? Vždyť jsem tady úplně nový. Nevím o téhle firmě vůbec nic. Určitě je tady spousta lidí, kteří by se na to hodili mnohem víc jak já a taky…….Počkat pracovní místo??? Vždyť tady přece není žádný prac……????“
 
Ani nedořekl slovo protože při tom jeho proslovu mu padl pohled na dokonale zařízený pracovní stůl naproti tomu u kterého stál Nobu. Vůbec tomu nemohl věřit. Myslel si, že mu řekne ať si sedne někde do kouta no možná předpokládal, že mu dá nějaký stůl ale spíš předpokládal malej stoleček ale tohle byl úžasný velký, mohutný pracovní stůl s perfektním počítačem, tiskárnou no a se vším co by měl mít u sebe v kanceláři každém ředitel vlastně vypadal úplně totožně jako ten Asakurův. Tak teď byl opravdu mimo. Po tom co mu všichni říkaly tohle vážně nepředpokládal.
 
Zatímco Yusuke si nevěřícně až zasněně prohlížel své nové pracoviště, ho Nobu pozoroval s milým úsměvem ve tváři.
 
Co si ten kluk myslel? Že ho hodim někam do kouta?
 
„No tak jak vidíte tak je tady místa dost i pro Vás. Doufám, že vám to takhle bude vyhovovat. Kdyby jste cokoli potřeboval nebo vám něco scházelo, ať už se to bude týkat pracovních pomůcek nebo nějaké dekorace, tak řekněte a já vám to obstarám. Jo a abych nezapomněl….“
 
Mezitím se k němu Yusuke otočil se stále více a více nevěřícným pohlede a samozřejmě otevřenou pusou, která se po jeho slovech otevřela zase o kousíček víc.
 
Tak teď už ale opravdu vypadá komicky. Jestli nezavře tu pusu a nezačne se tvářit normálně tak se mu vážně začnu smát a to by samozřejmě nebylo v mé pozici to nejlepší. Musím si zachovat ten svůj věčně ledovej klid. Což s ním jako s mou pravou rukou asi nebude to nejlehčí.
 
„No rád bych Vám vše vysvětlil ale více by mi vyhovovalo, kdybyste při tom měl zavřenou pusu. Nebudete tomu věřit ale člověku není nijak zvláště příjemné když mluví k někomu, kdo na něj po celou dobu zírá s nevěřícným až vyděšeným pohledem a otevřenou pusou. Ještě si dejte obě ruce k tvářím a mohl byste rovnou stát modelem Muchovy když tvořil obraz výkřik.“
 
Na to Yusuke reagoval samozřejmě tak, že pusu otevřel ještě víc. Ale to bylo už opravdu jen pár vteřin. Pak se okamžitě vzpamatoval zavřel pusu, postavil se rovně a konečně už vypadal normálně. Samozřejmě v rámci jeho možností, protože tomu stále nemohl uvěřit. Připadal si jak Alenka v říši divů což v kombinaci s jeho výrazem nevypadalo nijak zvlášť úchvatně. Zkuste si sami představit hnědovlasého zelenookého kluka v roztomilých šatečkách a výrazem jak z obrazu výkřik. Co víc k tomu říct, dokonalost sama.
 
„Já…no omlouvám se pane. Jenom jsem prostě překvapený, že jste mi tady zařídil tak úžasný pracovní stůl.“
 
„A co jste si proboha myslel, že Vás tady nechám sedět na zemi?“
 
No popravdě nějak tak sem si to vážně představoval. Ale to mu nebudu říkat. To je jasný.
 
„Ne to samozřejmě ne. Já jen jsem si představoval něco, no trošku skromnějšího.“
 
„Věřte mi, já nejsem nijak rozhazovačný člověk. Ale na určitých věcech se opravdu šetřit nemůže. A mezi ty věci patří samozřejmě pracovní stůl a jeho vybavení. Uvědomte si, že odteďka budete moje pravá ruka, takže nemůžete mít nic horšího než já sám, protože budete mnohdy dělat na tom samém jako já nebo mi zařizovat věci na které mi prostě už nezbývá čas. Což mi připomíná, že Vás budu potřebovat…Hm nevadilo by Vám kdybychom si tykali? Při představě, že tady s Váma budu vlastně zavřený celý den a stále si Vám vykat si připadám divně.“
 
Odmlčel se a čekal na Yusukeho odpověď. Mezitím se mu vpíjel pohledem do těch jeho očí. Přemýšlel, že vykání po celý den strávený s ním v jedné kanceláři, není jedná věc co mu dělá těžkou hlavu. Spíše dumal na tím jak to tady s ním přežije, když už teď měl co dělat aby se udržel.
 
„Ne jistěže mi to nebude vadit. Budu rád když mi budete tykat.“
 
„Tak to ti děkuji. Ale zřejmě si mě špatně pochopil já měl na mysli to, že mi budeš tykat taky. Ne jen já tobě.“
 
„Aha.Teda pardon ale to mi nepřipadá moc vhodné. Přece jenom jste můj šéf a navíc jste prezident a majitel společnosti takže…“
 
„Žádné takže!!! Prostě to tak chci. A jestli se ti to nelíbí tak to máš smůlu, protože jak jsi sám řekl, tak jsem tvůj šéf ti teda říkám, že mi budeš tykat!!! JASNÉ?!“
 
„Ano pane.“
 
„To jsem rád, že jsme si konečně porozuměli.“
 
„Jo a abych nezapomněl tak, jelikož tě budu opravdu potřebovat pořád a protože pracuji často i v noci, tak bych potřeboval aby si mi byl kdykoli po ruce, kdykoli budu s něčím potřebovat pomoct. Prostě a jednoduše potřebuji tě mít k dispozici ve dne v noci.“
 
A s tajemným úsměvem se od Yusukeho otočil a šel si sednout za stůl.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:D

(yUKIKO, 22. 9. 2012 19:48)

napíšeš pokračování? prosím prosím smutně koukám....:D