Velikonoce part 3-Usmíření aneb Konec dobrý všechno dobré
Velikonoce part 3
Usmíření aneb Konec dobrý všechno dobré
Vím, že jsem se zatvrdil, že mu neuvěřím ani slovo. Ale to platilo v té chvíli, kdy jsem byl přesvědčen, že si semnou jen zahrává. Tak to ale není. Vím, že mi říká pravdu. A vím, že už se to nikdy nebude opakovat a jestli se ten hajzl objeví ještě jednou tak to Honza nebude už řešit sám. Protože já budu stát při něm a všechno už budeme řešit spolu. Nechci aby se to ještě někdy opakovalo. Na Honzovi bylo vidět, že má strach, že mu neuvěřím a že ho odmítnu ale to bych nemohl udělat ani kdybych chtěl, ne když vidím ten jeho zničený pohled. Na to ho až příliš miluju.
Sakra proč nic neříká, proč alespoň nenadává, nebo mě nepošle do háje, prostě něco. Všechno by bylo lepší než tohle tísnivé ticho. Takhle mám pocit, že mě nenávidí.
„Já........Já ti věřím.“
„Opravdu? Neříkáš to jen tak? Jen abych tě prostě nechal být. Vážně mi věříš. Já bych ti nelhal. Jen jsem tě do toho nechtěl zatahovat.“
„Ne neříkám to jen tak. Myslím to vážně. Věřím ti každé slovo a nechci abys mě nechal být. Chci abys byl stále semnou a už nikdy NIKDY mi nic nezatajoval. Když se objeví nějaký problém, nebo by se tady opět oběvil, tak chci abys mi to řekl a prostě to jednoduše vyřešíme spolu.“
„Dobře. Je mi to tak líto. Martine, miluju tě. Odpustíš mi to. Já vím, že to byla hloupost. Také chci být jenom s tebou. Jen sem se bál, že kdybys to věděl tak už bys mě nechtěl.“
„Větší blbost jsi už říct nemohl. A už dávno jsem ti to odpustil. Vlastně ani nebylo co, vždyť jsi mě jen chtěl chránit. Ale měls mi to říct. To bezpochyby.“
Martin už se nemohl dívat na ten Honzův zničený výraz. Pomalu se k němu přiblížil pohladil ho jemně po tváři a políbil ho na rty. Nejdříve to byl jen jemný polibek. Lehce se dotýkali rty po chvíli se ale jejich polibech začínal prohlubovat. Honza si přitáhl Martina do náruče pevně ho objal kolem pasu a stále ho líbal. Mezi polibky se Martinovi stále omlouval.
Martin ovinul své ruce kolem jeho krku na chvíli se oddálil zadíval se mu do očí.
„Už se neomlouvej. Raději už půjdem nebo se tady začnou scházet lidi. A já vážně nehodlám dělat všem divadlo.“
„Tak jo. Jdem. Ale kam půjdem?“
„K nám. Naši nejsou doma. Jeli na víkend k babičce.“
„Hm tak to máme na naše usmíření spoustu času. Respektive celý víkend.“
„Hm to jsem na tebe tedy zvědavej protože jestli se mi hodláš celý víkend omlouvat jen slovně, tak s tebou minimálně tejden nepromluvim.“
„No můžeš mi věřit, že mluvení na tenhle víkend nemám v plánu.“
„Tak to se mi líbí. Jdeme.“
„Hm. A neměl bys nejdřív rodičům něco oznámit.“
„No popravdě jsem vážně nechtěl aby se to někdy dozvěděli. Ale jsestli si to opravdu přeješ tak jim to samozřejmě řeknu“
„Cože?! To nemyslíš vážně: Jestli si to přeješ tak já jim to teda řeknu. To se jako za mě stydíš a chceš to semnou držet v tajnosti a nikomu to nepřiznat. Tak na to ale já nemám náladu! A teď jsem vážně naštvanej.“
„Hm....*výbuch smíchu*“
„Můžeš mi laskavě říct čemu se směješ?! No jen se směj to je opravdu hrozně vtipný.“
„Když tomu se nedá odolat vypadáš moc roztomile když se rozčiluješ. A samozřejmě jsem tím nemyslel tebe ale to co se dnes stalo s nim.“
„Aha. No to máš taky jediný štěstí.“
„Navíc o tobě už naši ví. Dávno jsem jim řekl, že spolu chodíme.“
„CO?!!! Jako vážně! No tak to je super. Tak teď si připadm jako idiot. Já si k vám chodim jako by se nechumelilo a oni to celou dobu věděj.“
„Ale ale zlatíčko snad by ses mi nestyděl? Tak jdem ty můj stydlíne musím se stavit doma pro věci a oznámit, že do neděle bydlím u tebe.“
„To......to jim přece nemůžeš jen tak říct.“
„A proč ne. Už jsem velkej kluk.“
„Ale.......no dobře tak jdem.“
„A co ty? Co až přijedou tvý rodiče a budou se tě ptát cos dělal celou dobu? Co řekneš?“
„No co,pravdu. Tada částečnou. Že jsem byl s tebou u nás a že spolu chodíme. Podrobnosti jim vážně vyprávět nebudu.“
„To jsem přece ani nečekal. Já to našim taky nevykládám. No mi o vlku a už jsme u nás.“
„Já tady na tebe počkám ju?“
„Ani náhodou jdeš semnou dovnitř.“
„Nejdu.“
„Jdeš!“
„Ne, čekám!“
„Jdeš nebo nic nebude. Nikdy!“
„Už jdu.“
„Jsem doma.“
„No konečně už jsme si říkali kde jsi tak dlouho.“
„Dobrý den“
„Ahoj Martine.“
„No moc dlouho tu nebudu. Jen si vemu věci a zase jdu. Do neděle budu u Martina.“
„Dobře. Ale nevivádějte žádné hlouposti.“
„Neboj. Tak mi jdem. Čau.“
„Ahoj kluci.“
Sotva vyšli ze dveří tak si Martin oddychl, že to má konečně za sebou. Dokud nevěděl, že jeho rodiče ví, že spolu chodí tak mu to bylo jedno. Ale teď mu to připadalo takový divný.
Cestou k Martinovi domů mu Honza vyprávěl co všechno dělal než se sem přestěhovali, vyprávěl mu o svých přátelích no prostě úplně všechno. Jen vynechal ty ne moc hezké věci, své deprese a všechny špatné zážitky s policií. Sám už na to chtěl zapomenout a věřil, že teď když má Martina, tak se mu to určitě povede.
Když dorazili k Martinovi domů tak se rozhodli, že jelikož je venku vážně moc hezky, tak nebudou přece pořád jen zalezlí doma a šli si sednout ven na zahradu.
„No ne, máte obrovskej bazén. Škoda, že ještě není takový teplo hned bych do něj skočil.“
„No nikdo ti v tom nebrání.“
„Nejsem zas takovej blázen abych se teď koupal. I když ta krásně čistá voda láká když je dneska takový teplo ale ne tak velký na koupání. To pro tentokrát radši oželím a dáme jenom ten pinčes.“
„No když myslíš.“
Chvíli hráli jen tak ale pak se Martin rozhodl, že trošičku přitvrdí a že když měl takovou chuť se koupat tak mu přece jen tu koupel dopřeje. Už měl dokonale vymyšlený plán. A jelikož kdysi hrál stolní tenis i závodně tak měl oproti Honzovi dost velkou výhodu a taky ji ve svém plánu hodlal náležitě využít. V zápalu hry jak se Hnonza snažil vše možně vybírat Martinovy smeče tak trochu pozapoměl, že kousek za ním je bazén. A tak v nestřeženou chvíli dal Martin co neprudší smeč a jak ho chtěl Honza vybrat udělal několik kroků dozadu a zahučel do bazénu.
„Ježiši, to je studený.“
„Ale nepovídej. Alespoň se ti splnilo tvé přání. Přece jsi měl chuť se vykoupat. Tak když už tam jsi, tak si zaplav.“
„To není vůbec vtipný. Nevim čemu se směješ. Víš sakra jak je to studený.“
„Ne, nevim a ani to zjišťovat nehodlám.“
Jen co to dořekl začal se ještě víc smát. Honza na něj stále z bazénu jen udiveně díval. Místo aby mu alespoň pomohl vylézt tak se mu jen šíleně směje. Když mu to konečně došlo.
„Tys to udělal schválně. Úmyslně si dal tak prudkou ránu, protože si věděl, že kousek za mnou je bazén a že tam určitě zahučim, když se to pokusim vybrat.“
„No možná. Ale já to přece myslel dobře. Tak moc jsi se chtěl vykoupat, že jsem prostě neodolal a tu možnost sem ti dal.“
„No to seš opravdu moc hodnej. Ale kdybys byl tak ještě trochu hodnější tak bys mi mohl alespoň pomoct vylézt. Je mi taková zima, že se skoro nemůžu hejbat.“
Jenže to co se teď Honzovi honilo hlavou, nebyla jen pouhá myšlenka dostat se konečně ven z bazénu ale pomsta. A tak jakmile se k němu Martin naklonil s nataženou rukou tak se ho pořádně chytil oběma rukama, nohama se zapřel o stěnu bazénu a i když se Martin snažil tak stejně během chvilky letěl za ním.
„Sakra to je studený.“
„Ale no tak. Zas tak hrozný to přece není. Napadlo mě že když si byl tak hodný a dopřál mi tento úžasný zážitek, tak jsme se rozhodl, že ti tvou laskavost oplatím a dopřeju ti stejné blaho v podobě ledové koupele.“
„No to ti teda pěkně děkuju. No vztekat se nemám proč, můžu si za to sám.“
A i když oboum zimou drkotaly zuby, zůstali v bazénu a blbli. Spíš se jeden druhého snažil potopit. Když se to ale ani jednomu nedařilo a skoro už ani nemohli zimou mluvit, tak usoudili, že pokud nechtěj chytit zápal plic, tak už by měli opravdu vylézt.
Dost pracně se nakonec vyškrábali z bazénu a hned běželi dovnitř a bylo jim upřímně úplně jedno, jakou mokrou cestičku po sobě na podlaze v domě zanechávají. Jejich první cesta mířila hned do koupelny.
Nejdříve se, ještě s drkotajícími zuby a se smíchem, prali o to kdo bude první ve sprše a při tom ze sebe co nejrychleji sundavali mokré, studené oblečení. Nakonec se do sprchy nacpali úplně rozesmátí oba zároveň a hned si pustili teplou vodu. Nejdříve si jen užívali příjemně teplé vody. Po chvíli, když už byli oba dostatečně zahrátí a částečně i umití, si Honza přitáhl Martina, který byl k němu v tu chvíli zády a snažil se si spláchnout šampon z vlasů, do náruče a začal ho líbat na krk a dráždit ho jazykem za uchem a přitom ho hladil po hrudi a rukama si pomalu razil cestičku níž k Martinovu klínu. Martin se opřel zády o Honzovu hruď a plně se oddával jeho laskajícím rukoum. Moc dlouho to ale nevydržel a tak se pomalu v jeho náruči otočil. Začal ho líbat na rty a při tom mu obtočil paže kolem krku, přitiskl se na něj celým tělem. Honza ho objal kolem pasu a tiskl se k němu svým již také plně vzrušeným mužstvím, plně se oddávají jejich vzájemně se proplétajícím jazykům. Jejich vzrušené vzdechy pomalu začaly zaplňovat koupelnu. Honza se pomalu natáhl pro sprchový gel, trochu si nalil do dlaně a jal se namydlit Martinovo celé tělo. Ten už skoro ani nevnímal nic jiného než doteky pomalu bloudící po svém těle. Když ho celehé patřičně namydlil, začal z něj smívat veškeré mýdlo a při tom ho stále hladil po celém těle. Jakmile skončil s očistou jeho těla, začal se opětovně plně věnovat rtům a co nejvíce prohluboval jejich polibek. Když se Martin trochu vzpamatoval, rozhodl se Honzovi oplatit stejnou měrou a tak se přetočil a přitiskl ho ke stěně sprchového koutu a stejně tak namydlil celé jeho tělo a také jej při tom jemně laskal po celém těle. Nějakou chvíli ještě stáli pod sprchou a navzájem se dráždili po celém těle, dokud nezačala pomalu téct studená voda. Když vylezli ze sprchy a navzájem se osušili ručnníky, vzal Martina do náruče a odnesl si ho do jeho pokoje kde ho jemně položil na postel a pokračoval tam kde skončil. Začal svými rty a polibky mapovat celé Martinovo tělo. Martin se pod jeho doteky a polibky prohýbal vzrušení a své steny už vůbec nekontroloval, stejně jako celé své tělo. Honza se pomalu propracoval k jeho klínu a začal ho dráždit jazykem a pomalu ho objal svými rty a začal ho drážit ústy po celé jeho délce. Při tom se pomalu přiblížil rukou k jeho dírce a začal ji jemně dráždit jedním prstem a po chvili ho zasunul dovnitř. Cítil jak se Martin trochu stáhl ale nepřestával ho drážit ústy a tak se zase uvolnil. Honza s ním začal jemně pohybovat, postupně přidal druhý a třetí prst. Když už si myslel, že je dostatečně připravený tak je vytáhl a Martin se jen nesouhlasně zavrtěl, otevřel oči a zadíval se na něj, touhou zastřeným pohledem a přitom se jen usmál, přitáhl si ho pro poliběk a obtočil kolem něj své nohy. To bylo pro Honzu dostačující znamení aby věděl, že je připravený a že to taky chce. Nasměroval se k jeho otvoru a začal do něj pomalu pronikat. Když v něm byl už celý tak se přestal hýbat, jen ho líbal a čekal dokud si na něj nezvykne. Po nějaké chvíli to už sám Martin nevydržel a pevně ho objal nohama a přetočil se s ním tak, že teď byl Honza pod ním a začal se na něm pohybovat v pravydelném rytmu a plně se oddával rozkoši kterou mu to poskytovalo. Když se opět sklonil pro polibek, tak se s ním Honza zase přetočil, tak aby byl zase nahoře a začal se pohybovt rychleji a přitom dráždil Martina, který už se vůbec nedokázal kontrolovat, rukou. Milovali se spolu dlouho, chvílemi pomalu a nežně občas rychle a dravě. Užívaly si vzájemně propleténá těla při prastarém tanci vášně. Jakmile začal Honza své pohyby opět zrychlovat, už to Martin nevydržel a vyvrcholil a jak Honza cítíl a viděl jak Martinovým tělem procházejí doznívající vlny orgasmu a on si to se slastným výrazem ve tváři a přivřenými výčky užívá, došel vzápětí také k vrcholu. Lehl si vedle něj a něžně si jej přitáhl do náruče a společně si vychutnávaly dozvuky jejich milování a při tom se jemně líbali.
„Miluju tě.“
Honza se nad těmi tiše vyslovenými slůvky z Martinových rtů jen usmál. Jeho odpověď, že ho také miluje ale už Martin neslyšel. Jelikož jen co to on sám dořekl, tak se zavrtal pohodlněji do Honzovi náruče a s úsměvem na rtech usnul.
„Taky tě miluji.“
Políbil ho na čelo. Pevně ho obejmul a během chvilky taky usnul.
Jaké bylo jejich překvapení, když se ráno, tedy spíš odpoledne vzbudili, místo naprostého ticha jen narušovaného jejich dechem, byly z obývacího pokoje slyšet hlasy jejich rodičů. Nejen Martinových ale i Honzovích a to bylo ještě větší překvapení. Nejenže jeho rodiče se nečekaně vrátili ale rovnou si sem, zrovna dnes, přivedli Honzovi rodiče na návštěvu. Když je Martin slyšel začal se trochu bát. Myslel si, že se dole hádají a tak si přetáhl přez hlavu přeřinu a stočil se pod ní do klubíčka.
„Co blázníš Martine, přece se nehodláš schovávat? No tak jsou tady no. Oblíknem se a půjdem dolů zjistit co se děje.“
„Ne nikam nejdu. Je mi jasný ce se stalo. Naši se vrátili, viděli nás tady a tak zavolali tvým rodičům. Jsou určitě naštvaný.“
„Prosím tě. Vždyť je to nesmysl. Myslí, že kdyby byli tak hrozně naštvaný, že nás tu načapali v posteli tak by ná ještě nechali klidně spát? Tak to zrovna, docela dost silně pochybuju.“
„Myslíš teda, že nás neviděli a ještě to neví? Já to nechci skrývat já jim to chci říc jenom jsem nechtěl aby to zjistili tak, že nás tady načapají. Proč se vůbec vraceli dřív?! Měli přijet až v neděli večer.“
„O to větší důvod vstát, obléct se a jít zjistit, jestli se náhodou něco nestalo.“
„Já nevim, nějak se mi tam nechce. Radši bych tu ještě zůstal.“
„Tím, že to budeš odkládat nic nezměníš. Takže vstávej a jdeme.“
Martin se oblíkal neskutečně pomalu a každou chvilku si to co měl na sobě rozmysl a začal se znovu převlékat do něčeho jiného. Když už to bylo po sedmé, tak to Honzu přestalo bavit. Prostě ho chytil za ruku, otevřel dveře a táhnul vzpouzejícího Martina dolů.
„Pust mě nejsem malej.“
„Tak se tak nechovej. Narovnej se, zvedni hlavu a jdi dovnitř sám.“
„No jo.“
Přesně jak mu Honza poradil, tak taky udělal. Ale sotva vešel do obýváku, všichni ztichli a otočili se na něj. V tu chvíli ho všechna odvaha opustila. Měl strach, že to jeho rodiče odsoudí. Ne proto, že se bál, že na něj nebudou mluvit, že odsouděj jeho ale proto, že se bál, že kvůli tomu odsoudí Honzu.
„Ahoj, dobrý den.“
„No nazdar. Co si to o sobě myslíš mladý muži?!“
Zahřímal jeho otec hlubokým hlasem. V tu chvíli si i Honza začal myslet, že to asi nebyl zas tak dobrý nápad si tam jen tak nakráčet. No nedá se nic dělat. Teď už zbývá jenom čekat co se bude dít dál. Tak se jen postavil a se vztyčenou hlavou je všechny pozoroval.
„No ty taky Honzo. Kde ste to viděli válet se v posteli až do oběda. Co do oběda, už je dávno po něm. Za chvíli budou dvě hodiny. No to sem ještě neviděl. Nechápu jak někdo může takhle dlouho spát. To já když byl mladej, tak jsem byl vždycky vhůru už v sedm.“
Martin čekal to nejhorší a když slyšel, že mu jeho táta nadává jen proto, že spal do odpoledne. Nezmohl se na nic jiného než na něj zírat s otevřenou pusou a stejně tak i Honza. Civěli na něj jako kdyby měl uši a ocas, nebo možná rohy a ocas. Hotový ďábel.
Jejich rodiče se nejdřív na ně dívali a nic neříkali, po chvíli už to ale nevydrželi a začali se všichni smát.
„A co ste si mysleli, že uděláme? Že tady na vás budem nadávat nebo kdo ví co. Takoví mi nejsme. To bys měl vědět Martine. A navíc i kdybychom to udělali tak to nic nezmění na skutečnosti, že se máte rádi. A jak jsme se před chvíli dozvěděli od Honzových rodičů, tak i na tom, že spolu chodíte.“
„No po pravdě jsem to už poslední dobou začínala tušit. No nekoukej tak. Ono si totiž nešlo nevšimnout těch tvých zamilovaných až zbožných pohledů, kterými si Honzu neustále provázel. Tak mi prostě došlo proč si doteď neměl žádnou holku a taky to vysvětlovalo proč si se na Honzu tak rychle upnul a proč si s ním kažnou volnou minutu.“
„No mi s maminkou doufáme, že jste oba už velký rozumní kluci a že víte co děláte.“
„Alespoň se nemusíme bát nečekaného těhotenství.“
Tak to byla teda perla pomyslel si Honza když slyšel co jeho táta prohlásil. I když to jeho rodiče vzali v pohodě tak o tomhle zatím určitě nepřemýšleli a tím co těď prohlásil to určitě pokazil. Jaké ale bylo jejich překvapení, když se všichni začali smát a začali na to téma vtipkovat.
Martin se konečně uvolnil a divil se, že nikdo neslyšel jak velkej kámen mu právě spadl ze srdce. Jenom se usmál a sedl si na gauč k mámě. Ta se na něj jen usmála poplácala ho po rukách které měl složené v klíně a klidně dál pokračovala v konverzaci. Honza si sedl na opěradlo vedle Martina propletli si vzájmně ruce a s naprosto šťastným výrazem se oba také zapojili do hovoru. A jak se později z konverzace dozvěděli, tak se jeho rodiče vrátili předčasně proto, že si tam babička pozvala horu kamarádek z okolí a naši se tam hrozně nudili, tak se prostě zbalili a jeli zpátky. Nakonec byl rád, že to dopadlo tak jak to dopadlo. Alespoň je vše venku a on nemusí přemýšlet jak jim to jen říct.
A jak se říká na konec, pokud ještě nezemřeli, tak jsou spolu šťasní až do teď.
Konec
Komentáře
Přehled komentářů
ojky ja miluju happyendy XD.....no v tom jednom dile jak na nej zarlil jsem si rikala jestli ted tam jeste nepsrijde ten jeho bejvalej...ehm ten co se vyspal s jinym a jeste se mu pri tom smal do oci....ale takhle to bylo taky moooooooc hezu :-) no jo jsem proste dobra spisovatelka :-)
.-)
(nagi, 27. 4. 2010 14:18)ano budu se tu opakovat nevim po kolikate, nadherna povidka, nadherny dilecek a nadherne stranky, jen tak dal, tesim se na dalsi takove povidky
..............
(noriuke katsa kai sairo, 26. 4. 2010 19:31)jáááááj.....vrním blahem!!!tak tahle povídka byla naprosto dokonalááááá!!!!!!chválím tvé spisovatelské umění!!!!protože už dlouho mě povídka tak nenadchla jako právě tahleta!!!!!miluju tvůj blog a tvoje povídky!!!jsem ráda že jsem na něj naprostou náhodou narazila!aspoň v něčem mám štěstí!!!!naprostá paráááda!!!!
=0)
(Teressa, 26. 4. 2010 19:31)tak to bolo najlepsie zakoncenie ake mohlo byt=) pises naozaj skvele=) uz sa neviem dockat pokracovania=) rychlo prosiiim=)
kated
(www.kagome-sora.blog.cz, 9. 7. 2010 9:17)