Jdi na obsah Jdi na menu
 


Firemní přitažlivost díl devátý - Návrat z ráje aneb realita se vrací v plné síle

26. 3. 2011

 

Návrat z ráje aneb realita se vrací v plné síle


Tohle byl ten nejkrásnější víkend jaký jsem kdy zažil. Ani se mi nechtělo vracet. Nejraději bych tam zůstal. S ním. Navždy. Bylo to opravdu nádherné. Pořád vzpomínám na to jak jsme si po celou dobu užívali jeden druhého a nikdo jiný nás nikdy nerušil a vždy když jsme měli hlad nebo na něco chuť, tak aniž bychom někomu něco říkali, tak se vždy objevil prostřený stůl. Přeci jen musím uznat, že mít zařízeného kuchaře je hodně dobrý nápad a velice rád jsem s toho luxusu nakonec užíval.

I když to ze začátku nezačalo všechno moc růžově hlavně po té scéně kterou jsem mu večer před tím než jsme měli odjet předvedl. Připadlal jsem si opravdu jako ten největší idiot, který na tomto světě existuje. Mohl jsem se ho přece jen zeptat úplně normálně „Nobu kdo byl ten muž na kterého ses tak usmíval a proč jste spolu šli do hotelu?“ sice ani taková otázka by nevyzněla úplně dokonale ale pořád by to bylo lepší než to co jsem předvedl. Udělal jsem ze sebe snad toho největšího blbce. Choval jsem se vážně jak nějaká náctiletá nána, která neustále na svého přítele žárlí a podezřívá ho z nevěry na každém kroku. Jesm blbec. No jsem něco horšího než jen blbec ale to už teď vzít zpět nejde. Prostě jsem to udělal. Stalo se. Ale jsem moc rád za to, že mě zastavil. Kdyby mě nezastavil opravdu bych odešel i když by mi to roztrhalo srdce na kusy, tak bych opravdu odešel od něj i od této firmy. A k vůli čemu? Jen proto že jsem podezřívavý pitomec, který se na nic neptá a hned si z něčeho udělá sám svůj špatný úsudek. Ale Nobuova slova, která mi šeptal před tím než jsme oba usnuli, mě jen ujistili v tom, že mě opravdu miluje a že se nemám čeho bát. Protože on mě miluje tak jako já miluji jeho a nechce mě za nikoho vyměnit. Byl jsem opravdu hloupý, že jsem si něco takového myslel. Vlastně bych se mu ani nedivil, kdyby se na měl zlobil. Má právo na to být naštvaný ale místo aby se naštval na to, že mu nevěřím a že ho podezřívám, tak se mi naopak omlouval. On který vlastně ani nic neuděl se omlouval mě, který se choval jako kretén. Alespoň jsem se rozhodl, že už nikdy si nebudu něco takového myslet. A když už se stane něco podobného, tak se ho jednoduše zeptám a řeknu mu co mě trápí než abych zase dělal takovu scénu. No řekněte kdo by chtěl žít s někým takovým. Já teda ne. Být já na Nobuově místě, tak bych byl naštvaný za to, že mi nevěří. Ale teď alespoň chápu proč se říká, že zamilovaní lidé se chovají jako blázni a mají mnohdy v hlavě totálně vymeteno, dělají a říkají věci, které by jinak nikdy neudělali a neřekli. Stále se za to trochu stydím a taky se za to sám na sebe i zlobím. Ale Nobu takový není. Nezlobí se na mě a naopak si to dával za vinu. Jsem rád za to jaký je. Jsem rád, že jsem tu jeho šílenou nabídku tenkrát přijal. A hlavně jsem rád za to, že se o tom poté už nebavil a přešel to jednoduše, tak jakoby se ani nic takového nestalo a já nic neřekl. Miluju ho moc. Nevěřil bych, že se někdy dokážu tak moc zamilovat a dokonce do muže. Ale co, život je nepředvídatelný a člověk nikdy neví co si pro něj pro příště osud připravil. Nevěřím sice na osud ale Nobu mi byl snad souzený, jelikož teprve s ním se opravdu cítím, že žiju, tak jak mám. A že konečně zažívám opravdové štěstí. Že by to nakonec znamenalo, že na osud věřím? Možná. Vlastně ani nevím. Ať je to jak chce, jsem s ním šťastný. A díky němu jsem prožil ten nejúžasnější výlet ve svém životě. Vždy když si vzpomenu na krásné a nežné milování při západu slunce pod rozkvetlou korunou Sakury, která jakoby nás svými větvemi obtěžkanými spoustou nádherných květů chránila před okolním světem a tak nějak nás oddělovala od reality a mi jsme se jí tak rádi nechali od oné reality oddělit a prožívali jsme si tak svůj vlastní ktárký sen. Bylo to opravdu nádherné a vždy se mi při tom na tváři objeví úsměv a zasněný pohled. Opravdu bych velice rád všechno hodil za hlavu. Celý svůj dosavadní život a zůstal bych tam s ním tak navždy ale realita taková bohužel není. V realitě člověk musí pracovat aby si něco takového mohl dovolit zažít. Někdo říká, že realita je krutá a je to tak. Realita je opravdu krutá a ne vždy má pro nás nachystané jen to nejlepší ale mě ta, mnoha lidmi nenáviděná, realita přivedla do jeho náruče a vlastně mi dovolila zažít něco tak úžasného ce se realitě vymiká. Jelikož něco takového se zažívá většinou jen v románech a nebo ve filmech a přesto jsem to zažil.


Ale teď jsme zase zpět v realitě z té krásné pohádkové zahrady a jak Nobu velice rád říkal byl to návrat z ráje do reality. Ani jemu se moc nechtělo se vracet ale práce na sebe nenechala dlouho čekat a v neděli když už jsme se vlastně chystali na cestu, že pomalu vyrazíme už mu začal zvonit telefon a Nobu musel vyřizovat jeden pracovní hovor za druhým. Nakonec jednoduše řekl, že se večer vrací a v pondělí, že vše projednájí zavěsil a pro jistotu si vypl telefon abychom měli alespoň ještě klidnou cestu zpátky.


No a bohužel návrat do reality nebyl moc růžový jak si Nobu původně představoval. Jeho myšlenka, že se firma nezhroutí, když si veme pár dní volna, získala velké trhliny. Přestože byl víkend, kdy se snad nikde nepracuje, se v této firmě jelo na plné obrátky a to jen proto, že vše co celý týden Nobu zařizoval krachlo a zrhoutilo se to, jak domeček z karet a to jen proto, že člověk, který měl zpracovat všechna data, které mu Nobu před odjezdem přenechal si je nezálohoval a na počítač vylil kávu a celý počítač vyhořel. Což by nebylo tak hrozné, dalo by se jednoduše vše vypracovat od začátku až na to, že ten blbec při záchraně počítače zničil nedopatřením i podklady, které mu předal Nobu. Nejdřív ho nikdo nechtěl rušit a vše chtěli vyřešit a proto zapojili snad celou firmu ale bohužel to nestačilo chyběla jim ta nejdůležitější data a jediný člověk, který jim je mohl dodat byl Nobu. Problém byl ale v tom, že člověk, tedy nejdůležitější osoba celého tohoto podniku prezident společnosti Nagasaki Corporations, pro kterého se vše dělalo a vypracovávalo, ten který měl přijet na prezentaci až ve středu oznámil, že na základě pracovní vytíženosti bude muset schůzku přesunout už na pondělní odpoledne.


Hned jakmile jsme vešli do budovy se kolem Nobua všichni nashromáždili a každý na něj pokřikoval něco jiného a tak se od nich vlastně Nobu nic nedozvěděl. Jednoduchým mávnutím ruky je všechny umlčel a svolal schůzi do zasedačky, kde mu potom ředitelé jednotlivých oddělení celou situaci vysvětlili a to bylo snad poprvé co jsem viděl Nobua opravdu rozčíleného a dokonce i poprvé co jsem ho slyšel klít.


„Sakra! To jste tady všichni snad k ničemu?! To jste si mysleli, že všechno vypracujete od začátku aniž byste měli podklady?! Tenhle obchod je pro naši firmu životně důležitý!!! Vložil jsem do toho snad vše a teď tohle!!! No to se mi snad jen zdá! To nikoho z vás velkých hlav jednoduše nenapadlo mi dát vědět hned?!“


„Omlouváme se Asakura-sama. Ale nevěděli jsme přesně kam a proč jste jel a pro jistotu jsme Vás nechtěli rušit. Mysleli jsme, že to dáme dohromady. Bohužel se nám nepodařilo dát dohromady vše potřebné.“


„Jo tak vy jste MYSLELI?!!!! Tak to těžko! Kdybyste mysleli, tak by vás napadlo, že bych ty podklady mohl jednoduše jen nafaxovat nebo poslat e-mailem a nikdo by nikoho nerušil a vše by šlo podle plánu. Bože a já myslel, že zaměstnávám schopné lidi. Ale asi toto stanovisko budu muset přehodnotit, když ani jednoho z vás „velkých myslitelů“ nenapadla tak jednoduchá věc, jako je požádat mě o zaslání nových podkladů a jen ste to zhoršili. Nechte to být. O všechno se postarám a vše vypracuji. Ráno to bude hotové. Sakra! No to snad. Bože já už ani nemám slov. Končím tuhle schůzi. Druhý den po prezentaci bude další porada a budem to muset ještě probrat. Teď už můžete všichni jít. Postarám se o to!“


„Asakura-sama, je nám to moc líto. Něco takového nás opravdu nenapadlo. Za to se Vám moc omlouváme. Nemůžeme Vás to ale nechat vše vypracovat samotného. Pracoval byste na tom celou noc a sám to.....“


„Nechte toho! To poslední co teď potřebuji je poslouchat jak vás to mrzí a jak mi pomůžete. Už jste mi pomohli až dost. Nemusíte se bát nebudu na tom pracovat sám. Yusuke je moje pravá ruka a se zařízením všeho potřebného a zpracováním veškerých dat mi dostatečně pomůže. Takže děkuji ale vaši nabídku na pomoc pro tentokrát musím radši odmítnout. Jak už jsem řekl, tato schůze končí a můžete pro dnešek už všichni jít.“


Jen co všichni odešli ze zasedací místnosti se Nobu rázným krokem vydal do své kanceláře a ještě ani nezasedl za stůl a už spouštěl počítač. Já ho nejdříve jen s lítostivým pohledem pozoroval ale nakonec jsem se rychle vzpamatoval a šel jsem hned k němu abych mu pomohl a taky abych trochu zachránil situaci a pomohl všem nebohým zaměstancům, kteří se na tomto neštěstí podíleli.


„Nobu, nechci je obhajovat ale....“


„Tak je neobhajuj! Je to banda tupců!“


„Já vím Nobu. Ale vážně. Musíš se trochu vžít do jejich situace. Já je chápu, že tě nechtěli otravovat i když jim nedošlo, že opravdu mohli jen znovu požádat o doplnění potřebných dat. Ale ber to tak, že jejich velký a neohrožený šéf si po tolika letech, tvrdé a nepřetržité práce. vzal dva dny volna a oni místo abych vše v pořádku zařídili, tak jak měli, tak nějak vše nechtěně pokazili. Je jasné, že nechtěli hned volat o pomoc velkému šéfovi a aby takpřiznali, že to bez tebe nezvládli. Chtěli to vyřešit ale nepovedlo se jim to. Nechci tě tady přemlouvat jen chci abys o tom popřemýšlel i z té druhé strany. Ano? Tak a už se o tom nebudeme bavit a pustíme se do toho. Jen mi řekni co mám udělat jako první.“


„Nech to být Yusuke. Jdi si lehnout. Musíš být po té cestě unavený, tak si pořádně odpočiň. Já to udělám sám.“


„Tak to ani náhodou. To mě chceš odkopnot jako všechny ty ostatní?! Ani mě nehne. Si myslíš, že to nedokážu nebo co?!“


„Ale ne. Tak jsem to přece nemyslel. Jen nechci aby ses s tím musel také zatěžovat. Jenom jsem chtěl aby sis odpočinul.“


„Tak na to honem rychle zapomeň. Stejně tak jako jsem unavený z cesty já, jsi i ty a to mnohem víc. Jelikož ty jsi celou cestu řídil a já po cestě spal. Takže o nějakém odpočívání nemůže být ani řeč. Prostě ti s tím pomůžu a hotovo. A nechci slyšet NE!!!! Jediné co chci slyšet je co mám udělat jako první. A nezapomeň na to, že když ti s tím pomůžu, tak to budem mít dříve hotové a budem si moci jít ještě lehnout a opravdu si odpočinout. Nebo možná něco jiného. Jednou jsem slyšel, že sex je nejlepší na odbourávání stresu. Tak to tady hezky všechno spolu uděláme a půjdem zjistit jestli je to pravda. Co ty na to? Hmm?“


Už jsem si myslel, že jsem přestřeli a to totálně vedle. Taky aby ne, myslím že milovat se po tomhle, je to poslední na co by mohl teď v tuhle chvíli myslet. Usuzoval jsem tak podle jeho překvapeného výrazu ve tváři ale nakonec se jen rozesmál.


„Tak na něco takového snad ani nejde říct ne. Byl bych blázen kdybych takovouto nabídku na pomoc odmítl. Hlavně když se na konci, jako sladká tečka, bude konat takové krásné a neoddolatené odbourávání stresu. Tak se do toho tedy rychle pusťmě, jsem totiž naprosto plný stresu, který potřebuji co nejdříve odbourat.“


Hned jak to dořekl mi řekl co potřebuje připravit jako první. Práci jsme si rozdělili tak, že Nobu bude vypracovávat veškerá data pro prezentaci a já se mezitím pustím do vypracování grafické části. Jak řekl na to jsem zdatnější jí a on se zase spíše vyzná v číslech.


Začal jsem tedy hned pracovat na grafickém ztvárnění prezentace i když jsem tam zatím neměl co dosadit ale Nobu mi předběžně řekl jak to bude vypadat abych měl nějakou představu a měl s čím pracovat. Jakmile měl hotový úvod poslal mi ho a já ho okamžitě začal zapracovávat do své grafické části. Šlo nám to oboum velice rychle a tak jsme to měli hotové v rekordním čase. Také to bylo proto, že Nobu nemusel nahlížet a zpracovávat data podle podkladů a to jednoduše proto, že je měl všechny v hlavě. Což mu velice usnadňovalo práci. A mě zase velice usnadnilo práci to, že měl velice přesnou představu jak by to mělo vypadat a tak jsem vlastně jen jeho představy přeměnil do reality, tedy spíš jen do počítačové reality. Když mi poslal poslední část šel ke mně počkal, až to vpracuji do jednoho celku a celé jsme to pro jistotu ještě prošli. Provedli jsme ještě několik úprav jak v textu tak i ve zpracování. Také jsem tam hodil několik svých nápadů, které by podle mě mohli, také velice dobře zaujmout a Nobuovi se také moc líbili a tak jsme spolu dokončili snad tu nejdokonalejší a nejúžasnější počítačovou prezentaci za tak krátkou dobu.


Po uložení a zálohování celé prezentace jsme se zmoženi a unaveni vydali k výtahu který nás odvezl jen o patro víš a přestože jsem nejdříve oba chtěli odbourávat nahromaděný stres, jsme se oba těšili do postele ale jen spát. Byli jsme opravdu oba totálně hotový. Přece jen dlouhá cesta v autě půl dne a pak půl noci strávené nad počítačem nás nakonec zmohla mnohem víc než jsme čekali. Když jsme bok po boku kráčeli směrem k ložnici, tak se na mě Nobu několikrát podíval a několikrát se nadechl, že něco řekne ale nakonec z jeho úst nevyšla ani hláska. Když to udělal už potřetí došlo mi, že mi chce něco říct ale nevěděl jsem co. Když jsem ho ale viděl jak se unaveně protahuje a zívá došlo mi, že je unavený a stejně tak jako já asi teď má největší chuť prostě jen hupsnout do postele a spát. Jenže to neřekl. Asi za to ale proč to neřekl můžu já. Je to určitě kvůli tomu co jsem mu řekl, když jsme se hádali. V tu dobu jsem mu vyčetl, že se nechce milovat, že pořád jen říká, že je unavený a že chce spát. Tak proto určitě teď nic neříká.


Můžu za to já a tak to teď musím napravit.


„Ááááááááá bože já jsem tak unavený, že bych spal klidně i tady na schodech. Nobu je mi to líto. Vím, že jsme měli v plánu odbourat náš stres ale tentokrát to budu já kdo to řekne. Jsem totálně utahaný z té práce a chci jen spát.“


Nobu se na mě nejdřív podíval překvapeně ale pak se na mě jen vděčně usmál objal mě kolem pasu a políbil mě do vlasů.


„Já také. Budem se muset na to odbourání stresu nejdříve pořádně vyspat. A ráno až vstanem...........tak před prezentací pro jistotu všechen ten stres odbouráme a klidně i desetkrát a alespoň budem na náš společný přednes dostatečně v pohodě. Budem tak v pohodě až budou všichni valit oči, že ještě nikdy nikoho neviděli tááááák moc v pohodě.“


„Jo jo přesně tak. Budem dva týpci nejvíc v pohodě na celém světě a bud...........počkej jak náš společný přednes?“


„Tak jak jsem řekl. Něco se ti na tom nezdá?“


„No to si piš, že nezdá. Nezdá se mi ten společný. Ten přednes je snad tvůj ne?“


„No teď už ne. Budeš tam společně semnou.“


„Ale to nejde. Proč...... já...... vždyť ty.....ty jsi prezident, tak bys to měl dělat ty. A já na něco takového nejsem a nevíc bych tam vypadal vedle tebe divně.“


„No tak o tom, že bys tam vedle mě vypadal divně nechci už nic slyšet. Vezmeš si ten svůj krásný oblek nasadíš vážný výraz, i když na něm budem muset ještě trochu zapracovat, a budeš mě doplňovat. No jak myslíš, že bych dokázal přednést ty tvé nápady co jsme do toho vložili? To já přece nemůžu. Jsou to tvé nápady a měl bys tedy i prezentovat navíc já bych je nedokázal dostaečně vystihnout a vyzvednout tak jako ty. Tak se na to zlatíčko připrav jelikož je to pro nás hodně důležitá prezentace. Ale já vím, že to zvládneš. Jsi totiž moje úžasná pravá ruka.“


Chtěl jsem se ním ještě dohadovat o tom, že to je hloupost ale jeho argumenty mě jednoduše vždy dostatečně usadili a nakonec jsem musel zmoženě souhlasit. A navíc už jsem ani na žádný odpor neměl sílu jelikož už se mi únavou stejně tak jako Nobuovi zavírali oči. A tak jsem nakonec usnul s hlavou plnou těch nejhorších scénářů co vše se může zítra stát a jak to všechno zkazím. S přáním ať vše dopadne dobře a ať uděláme ten nejlepší dojem a abych nic nepokazil jsem se v Nobuovým obětí propadl do říše snů.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Neco

(honza.tokar, 10. 9. 2011 0:37)

Jsem proste okouzlen sry a ted si nedelam srabdu je to vazne mooc dobry nerikam nejlepsi abych te neurazil musela by sis myslet ze jen tlacham do vetru proste sem tvim pribehum celej podlehl a nebo ... ale to je vlasne jedno snad dokoncis dalsi povidku v brzke dobe a budu rad jesli bdes psat i nadale tak zatim a preji hodne tvorivych myslenek

krasa

(Lenushka, 29. 5. 2011 14:30)

Firemní přitažlivost je tvoje další pěkná povídka. Je dobrá, ale více se mi líbí Prázdniny a otravný bratr. Asi to bude tím, že tato povídka má postavy asi z nějakého anime a na to se nedívám. Je tu pár chyb, ale myslím si, že pěkný děj to vykompenzuje.

Re: krasa

(xXxIchigoxXx, 29. 5. 2011 23:19)

No tvůj předpoklad musím zklamat. Postavy nejsou z žádného anime ani mangy ani nic podobného. Je to čistě a jen má tvorba a výplod mé fantazie. Pouze jsem si řekla, že by možná bylo hezké vzít to z jiné země a to z Japonska a tak jsem použila japonská jména no a tak prostě všechno. Jelikož já se musím přiznat já Japonsko zbožňuju. A tím myslím opravdu jejich zemi, kulturu, zvyklosti a prostě všechno. Není to kvůli anime ani tak prostě je to něco jiného a to se mi na tom líbí. Ale děkuji za komentář :-)

Re: Re: krasa

(Lenushka, 30. 5. 2011 20:31)

Ježiš, tak to se teď velice omlouvám, jesli jsem se tě nějak dotkla. Já totiž o Japonsku nic nevím, takže jsem v této oblasti nevzdělaná. A promiň za můj špatný předpoklad, já se totiž v těch japonských jménách trochu ztrácím, takže mi to přijde všechno stejný a jak se teď hodně rozmohly anime a manga, tak jsem trochu z toho zmatená.

Re: Re: krasa

(kioko, 8. 8. 2011 11:43)

tky miluju japonsko :)))) sem s tebou :)

oh...

(nagi, 26. 3. 2011 23:12)

co na to rict, no proste jednoduse, bylo to suuuuuuuper, musela jsem si sice predtim oprasit predchozi dily, abych vedela na co navazujeme, ale bylo to fakt super. opravdu se tem zamestnancum nedivim, ze to chteli zkusit zachranit sami, ale kdyz uz nevedeli, tak se ho mohli zeptat, ale Nobu s Yusukem jsou fakt machri a ten jejich zpusob odbouravani stresu, no doufam, ze se na nej dostane rada v pristim dile..takze se tesim na dalsi dilek, ja ty tvoje povidky fakt miluju...jen tak dal

Re: oh...

(xXxIchigoxXx, 27. 3. 2011 0:45)

No popravdě řečeno i já jsem si nejdřív musela oprášit předešlé díly abych vůbec věděla kde a jak jsem vlastně skončila. No a co vám budu povídat. Vynechala jsem sedmý díl a skočila ze šetky rovnou na osmičku a pak jsem radostně začala písat a pořád jsem si říkala, že jsem blbá, že jsem nic nevysvětlila a hned je nechala si užívat na výletě. Když jsem to já blbec měla skoro celé pro dnešek napsané, tak mi to nedalo a radši jsem si to ještě jednou prošla, tak byl málem na světě další průšvih. No co. Musela jsem to celé přepsat. XD Další průšvih si v této povídce už nemůžu přece dovolit. Stačí že jsem jednou vzkřísila z hrobu jeho 5 let mrtvou matku. No se stává. I autor se někdy utne. =D Ale jsem ráda, že se dílek líbil. Nebyla jsem si jím tak jistá. Díky za komentík. Jsi opravdu věrný čtenář a díky takovým jako jsi ty mě baví dál psát. :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA